1984

Nemyslel jsem si, že dva články za sebou a navíc ve velmi krátkém časovém intervalu by mohly patřit do sekce čtenářský deník. A vida, nemožné se stalo pravdou. Stále držím linii klasických děl a tentokráte přišla na řadu nejznámější kniha od George Orwella.

Tuhle knihu jsem začínal číst snad pětkrát a nikdy jsem se nedostal za stranu deset. Vždy mě totálně znechutil svět, o kterém kniha píše. Tentokrát jsem se přemohl a nelituji. Ale po přečtení poslední kapitoly knihy je mi velmi slušně řečeno na blití.

(Teď přijde oblíbený odstavec o obsahu knihy ve třech větách)
Vynechám učebnicové fráze o společnosti, kde jsou všichni sledováni. Je to kniha, kterou by si měli přečíst všichni - pravičáci i levičáci, chudí i bohatí, mocní i bezbranní. Je to příběh o lidské společnosti, spíše o kvazilidské společnosti, možná o společnosti, do které stávající zřízení světa plyne. Hlavní myšlenkou knihy je ale zničení člověka jako jedince. Sražení vlastního vědomí a emocí někam do hlubin. O absolutním pokoření…

Po přečtení jsem se zase posunul o kousek doprava. Při popisování praktik členů Strany si můžete velmi snadno porovnávat s tím, co se dělo v naší republice za komunismu. Nebo porovnat s tím, co se děje v Severní Koreji (samozřejmě, že mám zprávy pouze z médií a pod tlakem znalosti existence Ministerstva pravdy vím, že realita může být úplně jiná). Vždy si ale uvědomíte, že z dosud známých společenských zřízení má komunismus k popisované společnosti nejblíže. A možná to popisované je pokročilý kapitalismus?! Ale to nedokážu posoudit a tak se budu držet těch komunistů. Nicméně si odnesu myšlenky, že moc se nesmí soustředit do rukou příliš mnoha lidí, protože pak po odstranění jedné buňky zůstane organismus žít dál, a že je potřeba z “vedení společnosti” odstranit lidi toužící pouze po moci - ti jsou nejnebezpečnější a nejneodstranitelnější.

Vložím sem dvě pasáže, kterým se nejde vyhnout. Dva kusy knihy, které si chci zapamatovat:

(pracovní název: O lidské společnosti)
Po celou historickou dobu, možžná užž od konce mladšší doby kamenné, byly na
světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ješště dál, byli nazýváni
různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily
v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce
i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vžždy znovu
prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vžždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil
daleko na jednu nebo na druhou stranu.
Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde
jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud
mají nějaký cíl - je totižž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou přílišš zkruššeni dřinou,
nežž aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj kažždodenní žživot - je zruššit vššechny
rozdíly a vytvořit společnost, v nížž si budou vššichni lidé rovni. A tak se v průběhu
dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po
dlouhá období se zdá, žže Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokažždé
přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, žže
bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou
Ty dole nazpět do dřívějššího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné
ze zbývajících skupin se okamžžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná
nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého
cíle. Bylo by přehnané tvrdit, žže v celých dějinách nedosáhli žžádného materiálního
pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žžije průměrný člověk lépe nežž před
staletími. Ale žžádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily
ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žžádná historická změna nikdy
neznamenala o mnoho víc nežž změnu jména jejich pánů.

a

(pracovní název: O absolutním zlomení člověka)
„“Zradila jsem tě,“” řekla bez úvodu.
„”Zradil jsem tě,”“ opakoval jako ozvěna.
Znovu na něj pohlédla s nevolí.
„”Někdy,”“ pokračovala, “„člověku pohrozí něčím, čemu se nedokᾞe postavit,
na co ani nedokᾞe pomyslet. A potom člověk řekne Nedělejte to mně, udělejte
to někomu jinému, udělejte to tomu a tomu‘. Později můžže třeba předstírat, žže to
byl jenom úskok, žže to řekl jen proto, aby toho nechali, a žže to doopravdy nemyslel.
Jenžže to není pravda. Ve chvíli, kdy se to děje, to člověk myslí vᾞně. Myslí si, žže
neexistuje jiný způsob, jak se zachránit. Chce, aby se to stalo tomu druhému.
Čerta starého mu záležží na tom, jak bude ten druhý trpět. Myslí jen na sebe.“”
„”Myslí jen na sebe,“” přitakal.
„”A pak užž k tomu druhému necítí to, co předtím.“”
„”Ne,”“ řekl, “„necítí to, co předtím.“”