Vratné láhve

Po posledních článcích nastal čas trochu odlehčit atmosféru a udělat si malou poznámku o třetím českém filmu, který jsem chtěl v poslední době vidět. Je sice už dávno po premiéře a místo nacpaného kina už na nás čekal jen poloprázdný sál, ale i tak stojí za to něco napsat.

Na film jsme šli dokonce dvakrát. Napoprvé se to totiž nepovedlo. Je paradoxní, že když mě čeká před kinem stokilometrová cesta autem a mám třeba jen 10 minut rezervu, tak to stihnu. Když jsme ale tentokrát vyráželi s hodinovým předstihem, tušil jsem, že to neklapne. A taky že jo. Trochu nakupování, problémy s parkováním, fronta u kasy a nezbylo už nic jiného, než jet zpátky domů. Na druhý pokus jsme už byli obezřetnější, vyrazili bez velké rezervy a vyšlo to…

Film je to opravdu povedený, klasicky Svěrákovský. Namixovat tolik vážnosti, tolik reality a tolik smíchu dohromady nazývám opravdovým uměním. Vystihnout tak krásně vztah po letech se jen tak nepodaří. Jak ona z něho dělá blbce a on ji chce utéct je tak příznačné. U scény s rychlovarnou konvicí na plynovém sporáku jsem začal vidět sám sebe za pár let. Před asi čtrnácti dny jsem totiž začal psát článek s názvem “Proč z nás ženský dělají blbce” a tahle scéna tomu přesně odpovídá. Muž (teď mluvím zejména o sobě ) je ze strany ženy zahrnován nesmyslným množstvím příkazů, rozkazů, upozornění a “nech toho, já si to udělám sama”, že se stává pro praktický život prakticky nepoužitelným. O tom ale až příště…

K filmu toho víc říct nedokážu, musí se totiž vidět. Snad sem jen vložím kousek ústřední písně, protože o tom to celé vlastně je:

Ani k stáru ani k stáru ani k stáru
nemám o životě páru, nemám páru,
třebaže jsem dosti sečtělý, sečtělý.
Až mi tváře zcela zblednou, zcela zblednou,
dal bych si ho ještě jednou, ještě jednou.
Třeba s vámi, třeba s vámi, chcete-li.