Zápisky z Norska - část první

Den první a druhý (cesta)

Když jsem ve čtvrtek v poledne sedal jako hlavní navigátor (ten kdo umí do navigace zadat start a cíl cesty) na sedadlo spolujezdce, netušil jsem, co mě přesně čeká. Naštěstí už první kilometry cesty začaly naznačovat, že to snad nebude zlé. Dodávka sebou pomalu zacukala kupředu a poté co jsme se vzdálili za první zatáčku od plačících manželek začal jeden nejmenovabý člen výpravy vykřikovat: „Deset dní bez bab! Deset dní bez bab!“ Samozřejmě při pokřiku už držel v ruce čerstvě načnutou plechovku piva a v mezičase nám vyčítal, že jsme ještě šest piv nechali doma. Cesta na Prahu a Drážďany probíhala dobře. Neopatrně jsem vyzradil, že jsem naložil taky notebook, že hodlám psát palubní deník a že jsem taky stáhl nějaké filmy pro případ nouze. Filmů se samozřejmě všichni chytli, ale okamžitě se začali dožadovat jistého druhu produkce určené pouze pro dospělé. Následně jsem byl mnohonásobně kárán, že jako poskytovatel internetu se musím pochlapit a něco stáhnout po cestě a nebo opatřit jiným způsobem. Nebylo tedy zbytí a po dvacátém zopakování jsem na první benzínce koupil požadovaný druh časopisu i s patřičným DVD. Chudák časopis dopadl špatně hned v první minutě. Stejný nejmenovaný pokřikující člen nezvládl čekání a hned při rozbalování časopis „otevřel“ tak, že mu desky zůstaly v ruce. No už aspoň vím, jak vypadá pořádná vášeň.

V Německu jsme si prohlédli větrné elektrárny a za Berlínem následovala první zastávka (pominu-li pivní chcací po cestě – těch bylo nepočítaně). Vybalili jsme dva tucty řízků, pár salámů, několik kilo tlačenky a k velké nelibosti stánkaře na daném odpočívadle jsme se zdárně pustili do jídla. Pak na mě přišla řada v řízení. Dodávku jsem řídil prakticky poprvé v životě, ale po obligátních padesáti kilometrech jsem se s ní celkem sžil. Německé dálnice jsem spíše lechtal někde u stočtyřicítky a kochal se krásami té odporné placky, krerou jsme projížděli. Za Dánskou hranicí jsem řízení předal dál, poslal do sebe dva večerníčky a spokojeně usnul. Vzbudil jsem se až na parkovišti před trajektem.

První polovina cesta proběhla opravdu dobře, takže jsme byli ve Frederikshavenu někdy kolem půl čtvrté ráno, přičemž trajekt odjížděl až v deset a naloďování probíhalo od osmi. Po prospalých pěti hodinách cesty jsem dostal obavu o další spánek a rozhodl jsem se to podchytit včas a to okamžitou likvidací svého denního “přídělu” piv. Kolem šeté ranní jsem u šestého piva naprosto bezpečně usnul. Pro auto stojící za námi ve frontě na trajekt jsme museli být opravdouvou atrakcí. Dodávka, z které se každých deset minut kdosi vyvalí a jde ochcat kolo nejbližšího kamiónu se asi jen tak nevidí. Jak jsem se dostal na trajekt prakticky nevím. Usídlil jsem se v kajutě, vylezl nahoru na palandu a spal. Odpoledne jsme se vyhrabali na palubu, pokochali se krásami okolního moře, udělali pár fotek „já a trajekt“, „já a moře za mnou“ a „já a zbytek osazenstva žereme a chlastáme“ a čekali na přstání v Oslu. Strach z celníků byl naštěsrtí zbytečný a navigace nás neomylně provedla Oslem a začala směrovat na sever. Nejmenovaného pozdějí mrzelo, že u trajektu lhal jiným Čechům o množství piv, která máme s sebou. Řekl totiž 240, jenže v okamžiku, kdy tuto větu říkal již jejich stav zcela jistě nepřekračoval 180.

Jakožto tvor nezcestovalý jsem měl na co čumět. Jezero táhnoucí se několik set kilometrů kolem silnic, zasněžené vrcholky hor a hlavně jen velmi krátce zapadající slunce mě dostaly. V půlce cesty jsem se nabídl k řízení a užíval si cestu zpoza volantu. Kolem půlnoci jsme zastavili na parkovišti pod “náhorní plošinou” a rozhodli se přenocovat. Už tady dost mrzne a i v jednu v noci je tu vlastně jen šero. Uvařili jsme si polévku a poté, co Nejmenovaný v 0:45 vyčerpal svoji denní dávku piv a dožadoval se dalších jsme rozhodli, že je trocha času na spánek. Jenže já vytáhl notebooka, abych napsal zápisky z prvních dnů cesty. Napřed jsem ho ale musel poskytnout k účelu zcela jinému – prohlédnutí DVD z časopisu. A tak jsme všichni seděli v dodávce, chlastali pivo a doufali, že nepřijedou policajti a nezatknou nás jako úchyláky.

Nezatkli! A tak teď sedím na břehu horské bystřiny, mrznu jako kráva a snažím se sepsat, co se všechno v prvních dvou dnech přihodilo…

Den třetí (čekání)

Po návratu do auta jsem se snažil usnout. Malé množství alkoholu tomu bylo opět nápomocno, ovšem s malým problémem. V autě byla nechutná zima a když jsem ve tři v noci poprosil o nažhavení motoru, řidič rovnou začal pokračovat v cestě, protože nemohl spát. Vystoupali jsme na náhorní plošinu, chvilku jsme koukali po sobech, losech a bobrech, jenže nikde nic. U silnice ještě na mnoha místech ležel sníh, mrzli jsme a já jsem následně nastavil do navigace Froyu a usnul. Asi to byla škoda, protože nám prý skákali jeleni do cesty, bloudili jsme v mlze a skákali přes překážky, jenže ani jedno z toho jsem nepocítil. Po probrání jsme se už skoro protloukali po pobřeží a tak jsem aspoň udělal pár fotek. Scenérie to byly parádní a opravdu i jen kvůli tomu výlet stojí za to.

Na Froyu se jede přes Hitru. Tyhle ostrovy jsou s pevninou spojeny podmořskými tunely, jejichž klesání pod mořské dno si nezadá s šumavskými kopci. Tři kilometry, kdy se řítíte prudce dolů jsou následovány třemi kilomtry, které se auto sotva hrabe nahoru. Odborným výpočtem (trojčlenka) jsme určili, že nejhlubší část tunelů musí být přibližně 200 metrů pod hladinou moře.

Hitra je ještě poměrně krásný ostrov se spoustou stromů a kleče. Froya je už ale jen pětadvacetikilometrová skála trčící z moře, porostlá lišejníkem a tu a tam pokrytá nějakou bažinkou. Ubytovaní jsme ale mohli být až až od 16:00 a tak jsme půl dne proseděli v autě na parkovišti, vyčerpali několikadenní příděl piv, čímž držíme českou tradici. Češi jsou totiž největší vývozci hliníku do Norska – zejména ve formě plechovek od piva. V mezičase jsem se učil trochu nahazovat, jenže mé úsilí skončilo u první utržené třpytky.

Ubytováni jsme nakonec byli v docela pěkném domečku s dobrým vybavením, k použití máme celkem velký člun s rozumným motorem a celkově se to zdá poměrně luxusní. Jediným problémem je pouze osmdesátilitorvý mrazák, který nám nemůže stačit a určitě ještě bude zdrojem spousty “zábavy”.

Den čtvrtý (rybářský)

Ráno jsem byl vytažen v naprosto nekřesťanskou hodinu otázkou, zda hodlám vstát a jít na ryby. Samozřejmě jsem tedy vstal, něco málo pojedl, natáhl na sebe všechny ty nesmysly a šel. Dopoledne foukalo a v okamžiku, kdy se naše pětimetrová lodička houpala na čtyřmetrových vlnách, jsem začínal i mít strach. Naštěstí můj strach nebyl největší ze všech a v okamžiku, kdy jsem chtěl začít křičet, že je opravdu čas vyrazit někam do klidu, Kormidelník už pevně svíral rukojeť motoru a upaloval za nejbližší ostrov. Za celou dobu jsme nechytli skoro nic a cesta na oběd byla uspíšena Kormidelníkovou mořskou nemocí.

Poté následovalo moje první vaření, snad se to dalo jíst. Po obědě jsme dali chrupku a už jen ve třech (mořská nemoc je opravdu likvidační) vyrazili na moře. Narazili jsme kousek od pobřeží na hejna jakéhosi druhu tresky, které zkušenější členové říkají “keler”. Vytahali jsme jich za navečer asi padesát kilo a i mě to docela šlo. Zkušeně jsem pilkroval, ale zjistil jsem, že to není nic moc pro mě. Raději jsem pak vzal třpytku a chytal na přívlač. Ta hejna byla asi opravdu obrovská, protože v okamžiku, kdy jsme vytahovali třpytku zpátky a nebyla na ní ryba, jsme byli zklamaní. Tak takhle tedy vypadá těžba ryb.

Chtěl jsem mít několik keců na Zlotřilce, který nepříliš šetrným způsobem vyškubávat rybám háčky a který mě začal nazývat ekoteroristou. Naštěstí v okamžiku, kdy jsem jednu rybu vytáhl s háčkem v oku, jako by ho okem polkla (nechápu, jak může mít ryba v oku zaseklé všechny tři háčky trojháčku) a musel jsem jí rozřezat celou hlavu, abych ten háček dostal ven, pochopil, že to s mým ekoterorismem nebude tak horké. Jen prostě nemám rád zbytečné utrpení zvířat (snad vyjma srnek, protože tu přemnoženou pakáž opravdu nemám rád ). Za lov jsem byl pochválen, neboť zejména mé nemilosrdné zasekávání bylo prý profesionální.

Po návratu na chalupu jsem se učil ryby kuchat a filetovat. Musím říct, že to co s mým žaludkem neudělalo celodenní houpání na moři, málem zvládl smrad z těch potvor. Naštěstí člověk za chvilku otupí. Navíc poté, co jsem si při drbání nosu kus toho hnusu nalepil přímo na špičku, jsem ani jinou variantu neměl.

Je půl čtvrté, slunce už je nad obzorem, je čas jít spát…

Den pátý (neexistující)

Dnes strašně foukalo a tak jsme půl dne čekali, zda se vítr utiší. Čekání jsem napřed trávil vařením guláše a pak jsme si pustili film. Nejmenovaného napadlo mírně zlikvidovat zásoby dovezeného alkoholu, což se zpočátku nejevilo jako špatný nápad. Po vypití litru a půl whisky jsem ale usnul a co dělali ostatní nevím, snad mi to povědí ráno…