Zápisky z Norska - část druhá

Den šestý (přežírací)
Ráno mi byly doplněny chybějící informace z předchozího dne. Můj předčasný odchod byl prý okomentován slovy: “O ženskejch by nám radil, ale chlastat neumí.” V opojení jsem prý také zkoušel telefonovat a to i přes moudré rady starších. Když jsem se vrátil dolů a zeptali se, co jsem vytelefonoval, odpověděl jsem, že jsem prý ožralej. Možná jsem pro zjištění téhle informace nemusel mít několikaminutový hovor. Ráno mi bylo nechutně zle. Rozhodl jsem se to jít rozchodit po ostrově, ale stejně to nepomohlo. Zbytek osazenstva na tom nebyl o mnoho lépe – všichni skuhrali na hlavu a žaludek. Trochu nás poopravila až česnečka.

Dopolední rybolov byl krátký – Nejmenovaný nechytil ani rybičku, Kormidelníka jsme museli po hodině odvézt domů kvůli mořské nemoci a celkem jsme ukořistili asi čtyři ryby. Kormidelník nás tím velmi zlamal, protože přiznejme si - kormidelník s mořskou nemocí je slušně řečeno k ničemu. Že to s ním nebudeme mít lehké jsme tušili již na cestě. Už na trajektu totiž tvrdil, že mu není dobře.

Odpoledne bylo ve znamení vystřízlivění. Všichni jsme se dostatečně pověnovali prozkoumávání peřiny odspodu, pak jsem udělal špízy, přežrali jsme se jak prasata a kolem desáté večerní jsme vyjeli (opět jen ve třech) na moře. Nejmenovaný nám tentokráte ukázal zač je toho loket. Celý den jsme si z něho dělali srandu, že nechytil ani paví očko. Hned po výjezdu na moře začal tentokrát tahat jednu rybu za druhou a než my jsme chytili první, on tahal patnáctou. Nepatrně tím tedy dohnal ztráty z předešlých dnů. Nečitelný asi dvě minuty bojoval s obrovským halibutem, který se po přitažení k lodi změnil v obrovský igelit. I já jsem si připsal na konto jednu obrovskou rybu, kterou nebylo možné z moře vydolovat. K mé smůle to ale nakonec nebyla ryba, ale bójka.

Noční rybolov má své kouzlo – nikde nikdo, všude ticho a klid a jen v dálce blikající majáky. Tedy nevím, zda ho mohu nazývat nočním, protože se jen přišeřilo a slunce zapadlo na severu, kde za půl hodiny začíná zase vycházet. Tchán Nejmenovaného o délce dne v severních končinách prý říká: “Kdyby bylo takhle světlo u nás, tak by jsme se udřeli.” Norové tento problém uchopili opačně a nedělají nic – krásný to život.

Den sedmý (výlet)
Na středu byl naplánovaný výlet na Hitru. Potřebovali jsme koupit benzín do člunu, nějaké třpytky a hlavně léky na mořskou nemoc. Celý den jsem byl blahořečen, protože jsem kdesi na internetu našel, že jakýsi čech má na Hitře krámek s rybářským vybavením. Samozřejmě jsem měl v notebooku uloženu potřebnou stránku a tak jsme vyrazili. Bohužel naše mapa nebyla vůbec přesná a tak jsme trochu (víc) bloudili. Po několika telefonátech jsme se setkali a provedli úspěšný nákup dokonce za české koruny. Honza je správcem jednoho z rybářských kempů a z vybavení byli všichni rybáři z naší výpravy nadšeni. Jenom mě se tam na hned první pohled nelíbilo. Vše bylo hloupě komerční a postrádalo to kouzlo domova, jako má naše stávající bydlení. Co jsem však musel ocenit i já, byly lodě. Oproti lodičce, vhodné tak na rybníček, kterou jsme měli pronajatou spolu s chalupou, to byl opravdu rozdíl. Rybařit z takového člunu musí být o něčem úplně jiném. My se takhle bojíme kousek dál na moře, aby nás motor proti vlnám vůbec dotlačil zpátky - holt nejsme sto kilometrů v uzavřeném fjordu, ale na ostrově přímo v Atlantického oceánu. Ze všech nejvíc se lodě líbily Kormidelníkovi, asi si naivně myslí, že na nich mořskou nemoc mít nebude. Vyřešili jsme zde také problém s malým mrazákem – domluvili jsme se, že nebude problém zde případně nějaké ryby zamrazit. Po cestě zpátky jsme koupili ještě Postafen, což má být dle doporučení nejúčinnější lék na mořskou nemoc, tak uvidíme, co s Kormidelníkem provede.

Po návratu z výletu jsme se opět důkladně pověnovali zkoumání peřin odspoda, protože foukal nechutný vítr (ostatně jako prý celé poslední tři týdny) a na moře se nedalo prakticky jít. Tedy já jít chtěl, ale nikdo nechtěl jít se mnou. Asi v deset večer jsme nakonec s Nečitelným vyrazili, že s v těch vlnách snad aspoň proplazíme někam podle pobřeží. Ujeli jsme půl kilometru a najednou zavládlo úplné bezvětří. Využili jsme toho a vyjeli aspoň pár set metrů na volné moře. A tak jsem poprvé v životě chytil opravdovou, asi půlmetrovou tresku.

Den osmý (mníkovo, aneb střízlivého mě odsud nedostanou)
Po návratu z nočního rybolovu jsme se pustili do zpracování ryb. Já jsem se ale vyvlékl a vyrazil jsem na sběr slávek. Chtěl jsem zkusit, jak taková mořská škeble asi může chutnat. Po jejich tepelné úpravě jsem konečně pochopil, co znamená význam slova delikatesa. Delikatesa znamená získat z obrovského množství prvotního materiálu zanedbatelné množství konzumovatelné složky za použití obrovského úsilí, přičemž na chuti pak vlastně ani nezáleží. Z kýble škeblí jsem totiž po uvaření získal asi tak deset deka masa, které páchlo rybinou a ani výborný recept Nejmenovaného to nezachránil.

Hned po lovu slávek a úpravě ryb jsem chtěl s Nejmenovaným vyrazit na mníky. Protože jak tvrdí, mník je opravdová ryba. Tento výraz jsem si zase přeložil po svém. Mník je ryba, která se musí pilkrovat ze dna a je to tedy strašná dřina. Navíc zabere jeden za půl dne, takže po dni prohoupaném v kocábce máte maximálně dva nebo tři. Je to tedy podobné, jako s tou delikatesou – mník je pořádná ryba, protože když už ho vydolujete, musíte si toho vážit. Z nočního rybolovu jsem byl ale nějak unavený a stejně jako Nečitelný jsem usnul. Na mníky jsme tedy jeli až později.

K našemu údivu s námi vyrazil i Kormidelník. Posilněn několika tabletami Postafenu si neobyčejně věřil. Účinná látka a ani vědomí, že má to nejlepší, stejně nepomohly a tak jsme ho zase po hodině na moři vezli domů. Pak jsme vjeli na hluboké moře a Nejmenovaný ohlásil: “Tak tady je mníkovo.”

Nechal jsem si poradit, co navěsit na prut a pustil jsem půlkilový pilkr do hlubin. Po deseti minutách jsem pochopil, proč Nečitelný lov mníků nenávidí. Začal jsem se totiž nenápadně ptát, co mám teda vlastně dělat. Odpověď byla jasná: “Nic a čekat.” Píchnul jsem na nudu jedno štěně a čekal. Obsah plechovky došel, mník nikde a tak jsem sáhl po další. V tu chvíli jsem netušil, jaké zhovadilosti se dopouštím. Hladinka alkoholu stoupala, mě začínalo mníkování bavit, ale současně s tím se plnil i můj močový měchýř. A to nebylo dobře. Vykonat potřebu do moře přes kraj lodi v metrových vlnách není tak triviální záležitost, jak se může zdát. Několikrát jsem (nejen vlivem vln) málem spadl přes palubu, ale po několikátém zopakování už mi to šlo v rámci možností dobře. Pak konečně Nejmenovaný vytáhl mníka a tak jsme mohli vyrazit domů a po cestě nachytat nějaký ty pitomý kelery.

Po odpoledním prozkoumání peřiny odspodu jsme s Nečitelným vyrazili opět na noční rybolov. Mě se to náramně líbilo. Vytáhli jsme pár tresek, vyjeli dál od břehu úplně mimo ostrůvky, na moři byly asi dvoumetrové vlny osvěcované východozápadem slunce a celá ta masa vody se pomalu a pravidelně vlnila. Poetiku mi až při návratu přetrhla věta Nečitelného taktně upozorňující na problém, že se už půl hodiny snaží jet proti vlnám, že pořád stojíme na místě, že nás to asi unese pryč a že už by mohl štípat roxor prdelí (upozorňuji, že nejbližší soused v daném směru byla Amerika). Ale vrátili jsme se…

Den devátý (o nejlepším rybáři)
Ráno bylo neobyčejně hezky. Vyrazili jsme jsme trochu na volné moře, ale už jsme neměli moc času a ani možností. Na zamrazení ryb nám zbývalo velmi krátká doba a vlastně už jsme jeli jen tak pro “počet”. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Vyjeli jsme na známá místa, která jsme s Nečitelným při nočních rybolovech objevili. Už vytáhnutí první velké tresky mohlo něco znamenat, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Až v okamžiku, kdy na palubě lodi začaly končit půlmetrové tresky místo třiceticentimetrových kelerů jsme pochopili. Loď se plnila rybami a jen já výrazně zaostával. Jednou jsem okusil, jak chutná vytáhnutí všech návazců plných, ale byly to jen “rybičky”.

Hrůza z rybolovu se stupňovala, protože se mi nedařilo čím dál víc. Během hodiny jsem urval čtyři třpytky, šňůra se mi nebezpečně krátila, až jsem nakonec poznal, jaké to je nahodit a vidět, jak nepřivázaný konec šňůry mizí v dáli a padá do hlubin. Vytáhl jsem pilkrovací prut a doufal v zásah z nebes. A dočkal jsem se.

Po asi půlhodině klepání nahoru a dolů jsem na sonaru uviděl hejno a říkal si, že jestli ne teď, tak už nikdy. Teď bylo naštěstí to správné příslovce určení času. Z hloubky jsem vydoloval polaka dlouhého 73 cm a tím jsem se zařadil na pozici nejúspěšnějšího rybáře výpravy. A protože už nastala doba na návrat, ostatní neměli čas na překonání mého rekordu. Zůstal jsem tak nepřekonaným rybářem výpravy. Aneb čím větší začátečník, tím větší ryby…

Pak už následovalo jen balení výbavy, úklid a příprava jídla na cestu. Ráno vyjíždíme směrem DOMŮ.

Už to vypadalo, že balením věcí den skončí, jenže to by lednice nesměla být plná nedopitých lahví alkoholu. Vyhrábli jsme pár deci whisky, něco slivovice a také se našel ještě nějaký ten pan Bovár a Petišé (Budvar a Plzeň). Po minulých kocovinách jsem se chtěl dalším alkoholickým dýchánkům vyhnout, ale úplně se to nepovedlo. Zbytky byly příliš velké a nás příliš málo. Důsledek to mělo jasný, ráno pak nechtěl nikdo vstávat, všichni měli brutální kocovinu a řidiči se museli modlit, aby nebyli po cestě vyzváni policií k dechové zkoušce - zcela jistě by nedopadla dobře.

V opojení jsem našel i lék na Kormidelníkovy debaty o politice, které nikdo nechtěl řešit a kazit si jimi krásný pobyt. Poté, co zase začal se svými levopravopravými úlety, osvítil mě nápad a spustil jsem krátkou píseň od Jarka Nohavici:

Za komunistů se špatně nežilo,
v létě bylo teplo v zimě sněžilo,
zjara ledy tály byly povodně,
to jste milé děti přišly o hodně.

Už v druhém verši se ozval od vedle usínajícího Nečitelného smích, který třásl s celým dřevěným domem. U třetího verše se už smál i Kormidelník, ukončil svůj monolog a tuhle píseň jsem začal používat jako rychlé umrtvení jakékoliv politické debaty. Politika na dovolenou nepatří…

Den desátý a jedenáctý (návrat)
Ráno bylo opravdu krušné. Úklid se protáhl a chalupu jsme opouštěli o něco později, než jsme chtěli. Po cestě jsme nabrali v Dolmoy uskladněné a zamražené ryby, přejeli Hitru a podle pobřeží se vydali na Trondheim a pak na jih. Kormidelník celou cestu nechutně nadával na norské rychlostní limity (pro představu - 90 na dálnici) a cesta přes Norsko byla díky tomu opravdu dlouhá (nejen kvůli těm limitům, ale i kvůli těm kecům ). Norské hranice jsme překročili bez problému a spadl z nás tedy hlavní kámen ve formě překročeného limitu na vývoz masa. Z Norska totiž můžete vyvézt pouze 15kg rybího masa + jednu trofejní rybu na osobu. Ve Švédsku jsem předal řízení a vědel jsem, že na cestě do Trelleborgu k trajektu už na mě řada znovu nepřijde. Píchnul jsem tedy štěně na dobrou noc a doufal, že usnu. Byl jsem ale za celé ty dny nějak přetažený a spánek ne a ne přijít. Začal jsem tedy přidávat další kousky ze Smíchova a doufal, že usnu. Nástup byl nakonec rychlý a začal jsem vyprávět veselé historky, které všechny pobavily, ale ráno mi nechtěli říct, jaké přesně to byly.

Naloďování na trajekt se odehrálo tedy se stejným scénářem jako při cestě tam – nevím, jak jsem se na trajekt dostal. Někde jsem tam akorát zasedl a zvesela usnul. Probudil jsem se až v půl sedmé, stihl se pouze krátce pokochat krásami moře z horní paluby a už jsme se vyloďovali v Sassnitzu. Německo jsme přeletěli rychlostí blesku a kolem poledne jsme překračovali Českou hranici. Následoval krátký oběd v motorestu za hranicemi a před čtvrtou odpolední jsme byli doma…