Sekat velkou sekerou

Dnes mě doma vtáhli do pracovního procesu, mimo jiné do štípání dříví. Zbytky prken jsem neomylně (díky Bohu) dělil na menší části, které padaly vedle špalku. A přemýšel jsem si u toho…

Z rozhovorů z předchozího večera jsem měl spoustu materiálu na zamyšlení. A také jsem přemýšlel o čem budu psát. Vymyslel jsem asi deset námětů na článek - máte se na co těšit. A samotné sekání mi dalo další inspiraci.

Nejdřív jsem štípal malou sekerou, která je dobrá tak akorát na … kousky prken. Na větší špalíky jsem si ale musel přinést sekeru pořádnou. Samozřejmě ale i mezi velkými kusy byly nějaké malé. Po čase jsem zjistil, že už vlastně zase štípu jen malé kousky, ale pořád držím velkou sekeru. Ono to s ní šlo víc než dobře. Zajížděla do těch prkýnek jak do másla. Pravděpodobně bych si to ani neuvědomil, ale začala mě nepříjemně bolet ruka…

A pak mě napadlo přirovnání - s životem je to jako s tím štípáním dříví - čím větší sekera, tím líp to jde. Ale o to víc to pak bolí…

Teď už jen se toho držet…