Proč se nechci ženit

Čas asi utíká rychleji, než si většina lidí uvědomuje. Nedávno mi byla při sešlosti příbuzenstva, které se stýká maximálně jednou za deset let, položena nevinná otázka: “A cóóó? Kdy se budeš ženííít.” Více než samotná otázka byl zajímavý styl jejího položení. Pro příbuznou, která mě oslovila, jsem očividně zůstával tím kojencem v kočárku z doby, kdy mě viděla naposled. Zcela nenormální zabarvení hlasu jednoznačně připomínalo oblíbené “udělej tetě pá pá”. Jen obsah věty byl postaven přiměřeně k mému věku.

Nesnáším konverzační fráze jako “ty jsi nám ale vyrostl”, “a jak se ti líbí ve školce”, “a co paní učitelka”, “a kam půjdeš na školu”, “už máš holku”, “kdy se budeš ženit”, “a co děti” atd… Tuhle řadu by klidně mohla uzavírat fráze “a co, jak to vidíš s pohřbem - chceš do země nebo kremaci?” Hnus.

Ta otázka mě trochu vyvedla z klidu a dotěrné tazatelce jsem to vrátil. Mohl jsem poslat do davu odpověď “nevím” nebo “časem”, ale já odpověděl: “Já se nebudu ženit!” Asi to vyvolalo zájem a všichni ztichli. Tazatelka místo toho, aby debatu zakončila, protože už byl cítit trapas ve vzduchu, se dále blbě zeptala: “A proč?” A já jen surově oznámil: “Protože se nechci rozvádět!”

Představte si dlouhé ticho. Vynásobte ho deseti. Umíte si to představit? Tak to ještě vynásobte deseti a máte přibližnou představu, jak dlouho nikdo nic neřekl…

Bylo to nekonečné. A já jen pozoroval. Bylo přede mnou asi šest manželských párů po třiceti a více letech manželství. Tolik zamyšlení, kyselých ksichtů a vražedných pohledů jsem naráz nikdy předtím neviděl. Výrazy tváří dávaly číst, že myšlenka na rozvod přišela každému z nich aspoň jednou v životě do hlavy. V tu chvíli to vypadalo, že jsem se stal okamžitě miláčkem mužské části publika a největším zatracencem části ženské.

Ticho rozsekl až můj tatínek. A to ne zcela optimálně. Asi ho mé moudro zaujalo, a to co řekl beru jako pochvalu: “Hele ale to není tak blbej nápad.” Blbej nápad ale asi bylo tohle vypouštět z úst. Další ticho. Už ne tak dlouhé. A vysvobozující.

Celá společnost mlčky uznala, že se mě už nikdo na nic ptát nebude a já byl společensky vysvobozen. Svou účast jsem splnil, konverzační minimum také. Akorát diplomaticky jsem to moc neustál. Ale co naplat, snad příště budou mít lepší otázky…

Aneb jak by řekl náš pan ředitel ze základní školy: “Na blbou otázku blbá odpověď.”