Obsluhoval jsem anglického krále

Za svůj život jsem přečetl několik knih od Bohumila Hrabala. Nevím proč, ale Obsluhoval jsem anglického krále mi vždy nějak proklouzlo mezi prsty a vlasně jsem ani nevěděl, o čem celý příběh je. V loňském roce jsem byl Wánisem vytažen (děkuji) do Čechovky na divadelní hru. A o minulém víkendu, pár dnů po premiéře, jsem právě pod tíhou dojmů z návštěvy toho divadelního představení neodolal filmu (a samozřejmě jsem také podlehl reklamě ).

Konstatovat cokoliv jiného něž “jsem unesen” by sráželo zejména umění Bohumila Hrabala. Film jako takový bych spíše zařadil mezi průměrné. Je vidět, že je tlačen do polohy stravitelné pro široké masy. Nicméně mě hned donutil pořídit si a přečíst knihu. Chtěl jsem mít jasné porovnání, co je v knize, co bylo v divadle a co jsem viděl ve filmu.

Přečíst knihu bylo jako slupnout malinu. Kdo nečetl nepochopí. Nikdy bych nevěřil, že původní záznam vyprávění, kdy celá kniha působí (a skoro i je) jako jedno dlouhé souvětí, může být takto čtivý. V porovnání film ale moc dobře neobstojí. V předválečné době je krásný a úchvatný. Myslím, že lépe zfilmovat knihu lze jen velmi těžko. Válečné období už připomíná emotivně dokumentární film a původně poměrně rozsáhlá část poválečná je hodně zkrácená. Krásný úvod se mění v podivný závěr, navíc s happyendem, který je úplně odlišný od původní knihy.

Herecké výkony hodnotit nechci. Nejsem znalec. Na internetu jsem v názorech četl, že představitel mladého dítěte je nevýrazný, nudný a vlastně nic nehraje. Já s tím nesouhlasím. Mladý Dítě je zahrán skvělě, protože dle mého názoru je to jen hloupý, vychytralý a zakomplexovaný omezenec, jehož jediným životním cílem je zbohatnout. Teprve postupem doby se začíná měnit. I když možná právě proto je válečná a poválečná doba tak sestříhaná - režisér věděl, že by to předabovaný Ivan Barnev nezahrál.

I přes to všechno film doporučuji. Scény s jídlem, ženami a hotely jsou úchvatné. Mužům se po nich budou sbíhat sliny nejen na jídlo. Doporučuji pak ale všem přečíst knihu - film tak získá úplně jiný rozměr. A z filmu, který bych přiřadil někam na úroveň Básníků (příměr mě napadl protože jsem zahlédl, že zrovna běží v televizi) - prostě záležitosti pro masy, se stane něco úplně jiného - obrazové dokreslení “tak takhle to tedy vypadalo”. Honosné hotely, výborné jídlo a krásné ženy. Už teď vím, že jednou si nechám na stůl také naservírovat spoustu jídla a polonahou slečnu. Ano, chtěl bych to zažít, ale nechtěl bych tak žít… To je to, co jsem si z kina odnesl a umocnil ještě čtením knihy. Hlavní hrdina je napřed opravdu zakomplexovaný, hloupý a omezený, ale postupně se mění v člověka vnitřně krásného.

Pod tlakem těchto okolností jsem se musel zamyslet nad životem a byl bych nerad, abych ve stáří stejně jako Jan Dítě musel konstatovat: “… čím dál víc jsem shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám… ”