Z deníčku fotbalisty (1)

Milý deníčku,

s úctou a lehkým třesem v peru píši na tvůj první, zatím sněhobílý list. Dnes jsem byl potřetí kopat a to už je zvyk. Od zkušenějších (nemohu říkat starších, protože jsem v sestavě téměř nejstarší) jsem dostal úkol zapisovat všechny fotbalové úspěchy a hlavně neúspěchy.

Dnes se mi extrémně nedařilo. Dalo by se říci, že mě opustilo štěstí začátečníka a nastupuje tvrdá realita. Kluci naštěstí pochopili, že nahrávat mi nemá moc smysl a tak jsme utkání o láhem šampaňského nakonec uhráli na remízu na zápasy - takže nikdo nikomu nic. Ale slíbil jsem, že budu chodit po odpolednách trénovat práci s míčem.

Zejména bych měl zapracovat na těchto bodech:

• kopání do míče - aby letěl přibližně původně zamýšleným směrem
• zastavení míče - při každé druhé přihrávce na mne končí totiž míč v autu
• kličkování - dnes jsem se válel na zemi při prvním pokusu o kličku a to bylo ještě před samotným zápasem
• dávání gólů - přiznejme si, že z metru do prázné brány bych ho dát měl, bohužel dnes se mi ani toto nepovedlo

Když vidím ten krásný seznam, vím že mě čeká mnoho práce. Vlastně bych ho mohl zkrátit do jedné věty: “Naučit se aspoň trochu hrát fotbal.” V jedné věci jsem ale myslím poměrně úspěšný - demoralizace protihráčů. Jsem naprosto nevyzpytatelný (i pro sebe) a dokážu být neskutečně vlezlý. A ono brzy přestane bavit, když kolem vás pořád poskakuje nějakej šašek, co sice fotbal hrát neumí, ale zakopnout by se o něj dalo.

Před chvílí jsme si udělali výlet, při němž jsem zainvestoval 349,- Kč do kopaček, takže už jsem skoro jako pravý fotbalista…

Pokračování příští týden - vlastně ne, to budu na horách… Nicméně bych ocenil, aby jsme se ráno na fotbal sešli s menším množstvím zbytkového alkoholu a nedostal jsem před tím při nácviku sebeobrany pěstí.