Jak jsem začal sportovat

Sport je něco, co většina lidí v životě aspoň jednou zkusí. Některým to zůstane, některým to zůstane u srdce a jiným to nezůstane nikde. Já nebyl (a nejsem) příliš sportovně nadaný a tak mě to nikdy ani moc nebavilo. Ono být jen tou figurkou do počtu je prostě něco, co mé ego nikdy moc dobře nezvládalo. Ono ostatně by to nezvládalo asi ani teď, ale doba je trochu jiná. Dřívě mě někdo sportovat nutil a diktoval mi, co budu dělat. Teď si ale už můžu vybrat sám. A po čtyřech letech od poslední hodiny tělesné výchovy, která mě potkala někdy ve třeťáku na vysoké, jsem se rozhodl, začít se aktivněji něčemu věnovat. Upozorňuji aktivněji - nezaměňovat s aktivně.

Úplnou čistotu tohoto aktu mi trochu kazí má přítelkyně. Ona je totiž ta, co po všech soudruzích učitelích, pánech učitelích a odborných asistentech převzala štafetu a začala mě nutit “hejbnout kostrou”. Faktem je, že motivační program má mírně pokročilejší a o to se hůř odmítá. Ač je to nečekané, hlavní bod motivačního programu je tvořen jedinou větou: “Koukej něco dělat, nebo dopadneš jako můj otec.” Dopadnout, jako můj “skorotchán” znamená mít 170cm a 120kg. První číslovku mám splněnou do centimetru, u druhé jsem za polovinou. Prostou aritmetikou mi tedy vychází, že už jsem na více jak třech čtvrtinách cesty.

Abych tedy učinil všem zadost a radost, pustil jsem se s vervou do toho. Ovšem hned mě zaskočily dvě otázky: Jaký sport provozovat? A jak vlastně začít? Otázku jak začít jsem vyřešil rychleji. Pokud člověk chce něco dělat pořádně, nesmí se bát, musí se do toho pustit s nasazením a nejlepší je, když má aspoň základy od koho obšlehnout (ten poslední poznatek byl uveden v dokonalost mnohaletým studiem na ČVUT). No a po složení těchto tří podmínek byl tvrdý oříšek rozlousknut - nejlepší bude přihlásit se na nějaké závody. Zároveň s touto geniální myšlenkou se rázem objevilo i řešení druhého problému: “Přihlásím se na takový druh sportu, jehož závody se budou v dohledné době konat někde po ruce.”

A tak jsem se ocitnul na kulturistických závodech. Na první pohled to volba nebyla zlá. Jednoznačně jsem ze všech nejvíc rozdával úsměvy na všechny strany. Porotu jsem tím ale asi neohromil. Výsledek byl zničující. Kulturista ze mě nebude.

Ale nevzdal jsem se. Po krátkých rozvahách jsem sáhl do jiného soudku sportovních aktivit - po střelbě. Takže jsem se pro změnu ocitl na střeleckých závodech. Tentokrát jsem byl už obezřetnější. Zahodil jsem pózu usměváčka a nasadil pózu pozorného posluchače. Zbraň jsem sice držel poprvé v životě, ale má póza mi asi něco dala. Skončil jsem předposlední. A to byla mnou stanovená vnitřní vstupní podmínka do jakéhokoliv sportu.

A teď v neděli jsem byl střílet opět. Tedy podruhé v životě. A dvakrát už něco znamená - minimálně to, že jsem si našel sport, v kterém nejsem úplná nula. V pořadí jsem se zase posunul o kousek nahoru. A když se mě bratranec ptal, jestli mám pušku a kam jezdím trénovat, musel jsem se ohradit: “Trénovat jezdí jen blbci, my co to umíme, jezdíme jenom po závodech”.

Bohužel mám stále jeden problém. Fráze “koukej něco dělat, nebo dopadneš jako můj otec” je nadále na denním pořádku. A i sám musím uznat, ač střílení je super, že si musím najít nějaký fyzicky náročnější sport. Viděl jsem ale plakát, že v okolí se konají závody ve sjezdu na horských kolech…