… a taky jsem si půjčil snowboard

O horách bych toho mohl napsat mnoho. Pro mé nohy jsou tři dny tak akorát. Pak už stehna pálí, otlačené nohy do přaskáčů nechtějí a kolena vypovídají službu. Před odjezdem na výlet jsem měl obavu, aby vůbec byl v Čechách sníh. Jak jsme se ale přiblížili ke Krkonošům, obavy opadly. Už z dálky na nás svítily bílé vrcholky hor a bylo jasné, že lyžovat se bude.

V Peci pod Sněžkou bylo všude bílo, vleky v provozu a poměrně dobré sjezdovky. Od základní školy jsem nebyl v Čechách na horách a myslel jsem si, že se tu lyžovat nedá. Opak je ale pravdou. Fronty byly zejména v neděli trochu delší (asi tak 10x než v Alpách ), ale sjezdovky byly upravené a i poměrně dlouhé. Ubytováni jsme byli na výborné horské chalupě TJ Spofa. Nebyl to sice čtyřhvězdičkový hotel, ale správci byli tak milí a příjemní, že to plně vyvážilo negativa. A abych nezapomněl, výborně tam vaří. Navíc chalupa stojí mimo město a správce pro nás jezdil sněžným skůtrem. A věřte, že jízda v sedmi lidech na obyčejném sněžném skútru a připřažených sáních je vzrůšo.

Původně jsem chtěl chodit po večerech kolonizovat podniky v Peci, ale dlouhá cesta lesem pěšky od toho odrazovala - tedy ani ne tak mě, jako zbytek osazenstva. A osazenstvo to nebylo ledajaké - šest šílených ajťáků, které pojí minulost, přítomnost a snad i budoucnost v několika spolupracujících firmách. Jedna slečna mi pravila, že musíme být buď parta homosexuálů nebo ajťáků. Variantu homosexuálů ale zavrhla v okamžiku, když viděla úsilí, které jsem vyvinul, abych s ní mohl jet na jedné kotvě. Takže až uvidíte šet kluků na horách, věřte, že to homosexuálové opravdu být nemusí.

Večery na chatě byly i přes mé remcání, že chci do Pece, příjemné. Pan domácí měl kouzlo, kterým všechny připoutal na svá místa a neumožnil odchod kamkoliv krom postele. To kouzlo se jmenovalo “komunista pod ledem” a bylo poměrně jednoduché. Vezmeme griotku a zalijeme ji půl na půl zmraženou vodkou. Griotka jakožto komunista se usadí dole a je bezpečně uvězněna ledem v podobě velmi rosolovité vodky. A protože nám zahýbají do prava i sněhové koule, likvidovali jsme komunisty s obrovským nasazením.

Z lyžařského pohledu jsem zvolil vybavení výborně. V pátek jsem začal na Carvelinech - ta doporučuji všem, kteří se chtějí naučit lyžovat. Výhodou těchhle lyžiček je, že na nich nejde jezdit špatně. Musíte se opřít do stehen, srazit nohy k sobě a pak jste králem na sjezdovce. Potřebují ale upravený a nezledovatělý povrch - s metrovou, navíc pořádně vykrojenou hranou toho na ledu totiž moc neuděláte. Pokud je chcete někdo známý půjčit, ozvěte se, jezdím na nich obvykle jen jeden den v roce. V sobotu jsem vyrazil na dlouhých lyžích a byla to pohoda. Celý den svítilo slunce, opalovali jsme se při čekání na vlek a na lavičkách kiosků a při večerním lyžování jsme toho zvládli víc než za celý den předtím. V neděli jsem vyhecoval Vitase, že si půjčíme snowboardy a věřte, že to není sranda.

Do půjčovny jsme vstoupili s elánem a nadšením, půjčili boty a prkno a vyrazili směrem k vleku. Myslel jsem si, že mi to nepůjde. Přiznávám ale, že něco takového jsem nečekal. Za cestu lesem od přibližovacího vleku na sjezdovku jsem byl asi dvacetkrát na zemi. Naštěstí jsem byl dostatečně psychicky obrněn a tak jsem nakonec zvládl hranit po sjezdovce dolů. Pak ale přišlo peklo. Snaha o rozumnou jízdu končila obvykle po dvaceti metrech pádem. Navíc se několik (desítek ) lidí rozhodlo udělat mi z nedělního odpoledne pondělní dopoledne a to mě psychicky odrovnalo. Vždy, když jsem se pracně a s vypětím posledních sil zvedl s naraženou prdelkou ze země, mi někdo zavolal. Samozřejmě pokusy o stání na prkně při současném vytahování mobilu z kapsy opakovaně končily opět na místě odkud jsem se zvedl. A v okamžiku, kdy jsem zase pracně vytáhl mobil, zase padl do sněhu a ten pelech od výrobce holínek zase nevyzvedl hovor, mi už opravdu ruply nervy. Následně jsem ze snowboardování nic neměl, chtěl jsem spíš domů a ani večerní lyžování mi už náladu nezvedlo - myšlenkami jsem byl úplně jinde. A proto všem, co se chtějí učit na snowboardu, doporučuji se napřed pořádně obrnět, nasbírat největší možné množství optimismu a hlavně vypnout mobil.

Naučili jsme se také několik společenských her. Všechny je možné hrát pouze jednou v životě (sklerotici mohou vícekrát) a všechny jsou velmi zábavné a nebezpečné pro toho, kdo je “kapitánem”. Na předávání lžíce “se S” a “bez S” budeme všichni určitě dlouho v dobrém vzpomínat. A myslím, že to nebude to jediné…