Co si sbalit do Norska na ryby - vidlácký seznam

(Doplněno) Po seznamu věcí na hory začínám psát další seznam věcí a to do Norska na ryby. Výhodou tohohle seznamu je, že je opravdu dovolenkový a tak techniku jako notebook a připojení k internetu zařadím až na konec. Abych uvedl do děje - ve čtvrtek 24. května odjíždím na deset dní chytat do Norska ryby. Tenhle výlet má několik zajímavých prvků. Za prvé jsem nikdy v životě nerybařil. Za druhé jedu s partou dalších třech lidí, přičemž můj věk stahuje věkový průměr osazenstva asi tak o deset let dolů. A z toho vyplývá třetí bod - vůbec nevím, co mám čekat. Ale jak říkával náš pan ředitel na základní škole: “Kdo se bojí, nesmí do světa.”

Přihlásil jsem se dobrovolně jako kuchař výpravy a při minulé předodjezdové poradě mi to přineslo hned první výhodu - narozdíl od ostatních jsem nemusel platit rundu panáků. Ale i tak jsem ji zaplatil, protože když se pije na úspěch akce - kuchař nekuchař - je potřeba to pojistit pořádně. Jak se zdá, tak jídlo a pití bude tvořit většinovou náplň výletu. Když vezmu v potaz, že hlavní organizátor (Petr) zajistil pro 4 lidi maso z půlky prasete a 60 piv a několik litrů tvrdého na osobu, na rybaření nám už asi nezbydou síly. Tajně jsem byl ale zbývajícími členy výpravy pověřen před odjezdem zásoby zredukovat na množství, které jsme schopni sníst. Přeci jen táhnout 20 kilo masa tam a 18 zpátky by nebylo moudré.

Jak jsem pochopil, v Norsku je všechno nechutně drahé. Proto vezeme téměř všechno s sebou, aby jsme na místě nemuseli mnoho nakupovat. Petr jako zkušený výletník má snad vše pod kontrolou a my mu bezmezně věříme. Doufám, že se na hranicích moc neprohneme, až budeme muset těch 150 litrů alkoholu proclít (sakra - není tam dokonce prohibice?! :-) ).

Prozatimní pracovní verzi seznamu věcí mám takovouto (časem budu ještě doplňovat):

Doklady: pas, mezinárodní řidičský průkaz (zatím nemám, dle zjištění dělají na počkání - stačí fotka a asi 70,- Kč - Norsko totiž není v EU, kde platí český řidičský průkaz), cestovní pojištění

Hygienické potřeby: ručník, mýdlo, šampón, kartáček na zuby, pastu (musím brát svou, tentokrát nejede Vitas - sakra), kapesníky, krém na opalování (UV 20 a výš - ach ten ozón), jelení lůj, holení (zatím zvažuji, zda se budu holit nebo ne), toaletní papír

Oblečení (klasika): trenky, trička, ponožky, mikiny, kalhoty, bunda - je potřeba počítat s věcmi na spaní, na pobyt na chalupě (pantofle) a s věcmi na cestu - 40 hodin v autě se v džínách asi pěkně vymstí, rozumné boty na chození venku

Oblečení na moře: pláštěnka bunda + pláštěnka kalhoty, holínky (koupil jsem s neoprénovou vložkou - opravdu perfektní - asi je dám nahoru k “logu” místo těch stávajících), teplé kalhoty, termoprádlo, teplé ponožky (+neoprénové), svetr, bunda, zimní čepice, neoprénové rukavice prý potřebují jen Pražáci

Drobnosti: termoska, nůž, filetovací nůž, brousek, ešus, lžíce, placatka (plná) + něco na doplňování, sluneční brýle, léky - zejména něco na mořskou nemoc

Rybářské potřeby: prut pilkrovací s multiplikátorem a šňůrou, prut pro přívlač se smekacím navijákem, zbytek zajišťuje pro všechny Petr

Technika: mobil + autonabíječka + nabíječka + datový kabel, navigace + autonabíječka, foťák + nabíječka + kabel, notebook + nabíječka (tentokráte beru zejména kvůli fotkám a možnosti psát online zápisník na Vidláka - teoreticky by se mi v Norsku mělo podařit surfovat přes mobil za celkem rozumný peníz), pár prázdných CD

A kam to vlastně jedeme? Ostrov Froya, Norsko…


Takže oprava (1): Do Norska nakonec není potřeba mezinároní řidičský průkaz - uznávají všechny průkazy EU a dokonce by tam mělo jít vycestovat jen na občanku, pokud má strojově čitelnou oblast. S tím alkoholem do Norska to asi také není moc sranda. Pročetl jsem pár webů a je tam dovoleno dovézt pouze 10 piv na osobu a za překročení (pašování) mohou být nehezké pokuty a dokonce i razítko “Nežádoucí” v pase… Taky je omezen vývoz ryb na 15kg na osobu. Ta země se mi začíná zdát nějaká moc zregulovaná…

Vratné láhve

Po posledních článcích nastal čas trochu odlehčit atmosféru a udělat si malou poznámku o třetím českém filmu, který jsem chtěl v poslední době vidět. Je sice už dávno po premiéře a místo nacpaného kina už na nás čekal jen poloprázdný sál, ale i tak stojí za to něco napsat.

Na film jsme šli dokonce dvakrát. Napoprvé se to totiž nepovedlo. Je paradoxní, že když mě čeká před kinem stokilometrová cesta autem a mám třeba jen 10 minut rezervu, tak to stihnu. Když jsme ale tentokrát vyráželi s hodinovým předstihem, tušil jsem, že to neklapne. A taky že jo. Trochu nakupování, problémy s parkováním, fronta u kasy a nezbylo už nic jiného, než jet zpátky domů. Na druhý pokus jsme už byli obezřetnější, vyrazili bez velké rezervy a vyšlo to…

Film je to opravdu povedený, klasicky Svěrákovský. Namixovat tolik vážnosti, tolik reality a tolik smíchu dohromady nazývám opravdovým uměním. Vystihnout tak krásně vztah po letech se jen tak nepodaří. Jak ona z něho dělá blbce a on ji chce utéct je tak příznačné. U scény s rychlovarnou konvicí na plynovém sporáku jsem začal vidět sám sebe za pár let. Před asi čtrnácti dny jsem totiž začal psát článek s názvem “Proč z nás ženský dělají blbce” a tahle scéna tomu přesně odpovídá. Muž (teď mluvím zejména o sobě :-) ) je ze strany ženy zahrnován nesmyslným množstvím příkazů, rozkazů, upozornění a “nech toho, já si to udělám sama”, že se stává pro praktický život prakticky nepoužitelným. O tom ale až příště…

K filmu toho víc říct nedokážu, musí se totiž vidět. Snad sem jen vložím kousek ústřední písně, protože o tom to celé vlastně je:

Ani k stáru ani k stáru ani k stáru
nemám o životě páru, nemám páru,
třebaže jsem dosti sečtělý, sečtělý.
Až mi tváře zcela zblednou, zcela zblednou,
dal bych si ho ještě jednou, ještě jednou.
Třeba s vámi, třeba s vámi, chcete-li.

1984

Nemyslel jsem si, že dva články za sebou a navíc ve velmi krátkém časovém intervalu by mohly patřit do sekce čtenářský deník. A vida, nemožné se stalo pravdou. Stále držím linii klasických děl a tentokráte přišla na řadu nejznámější kniha od George Orwella.

Tuhle knihu jsem začínal číst snad pětkrát a nikdy jsem se nedostal za stranu deset. Vždy mě totálně znechutil svět, o kterém kniha píše. Tentokrát jsem se přemohl a nelituji. Ale po přečtení poslední kapitoly knihy je mi velmi slušně řečeno na blití.

(Teď přijde oblíbený odstavec o obsahu knihy ve třech větách)
Vynechám učebnicové fráze o společnosti, kde jsou všichni sledováni. Je to kniha, kterou by si měli přečíst všichni - pravičáci i levičáci, chudí i bohatí, mocní i bezbranní. Je to příběh o lidské společnosti, spíše o kvazilidské společnosti, možná o společnosti, do které stávající zřízení světa plyne. Hlavní myšlenkou knihy je ale zničení člověka jako jedince. Sražení vlastního vědomí a emocí někam do hlubin. O absolutním pokoření…

Po přečtení jsem se zase posunul o kousek doprava. Při popisování praktik členů Strany si můžete velmi snadno porovnávat s tím, co se dělo v naší republice za komunismu. Nebo porovnat s tím, co se děje v Severní Koreji (samozřejmě, že mám zprávy pouze z médií a pod tlakem znalosti existence Ministerstva pravdy vím, že realita může být úplně jiná). Vždy si ale uvědomíte, že z dosud známých společenských zřízení má komunismus k popisované společnosti nejblíže. A možná to popisované je pokročilý kapitalismus?! Ale to nedokážu posoudit a tak se budu držet těch komunistů. Nicméně si odnesu myšlenky, že moc se nesmí soustředit do rukou příliš mnoha lidí, protože pak po odstranění jedné buňky zůstane organismus žít dál, a že je potřeba z “vedení společnosti” odstranit lidi toužící pouze po moci - ti jsou nejnebezpečnější a nejneodstranitelnější.

Vložím sem dvě pasáže, kterým se nejde vyhnout. Dva kusy knihy, které si chci zapamatovat:

(pracovní název: O lidské společnosti)
Po celou historickou dobu, možžná užž od konce mladšší doby kamenné, byly na
světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ješště dál, byli nazýváni
různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily
v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce
i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vžždy znovu
prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vžždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil
daleko na jednu nebo na druhou stranu.
Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde
jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud
mají nějaký cíl - je totižž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou přílišš zkruššeni dřinou,
nežž aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj kažždodenní žživot - je zruššit vššechny
rozdíly a vytvořit společnost, v nížž si budou vššichni lidé rovni. A tak se v průběhu
dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po
dlouhá období se zdá, žže Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokažždé
přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, žže
bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou
Ty dole nazpět do dřívějššího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné
ze zbývajících skupin se okamžžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná
nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého
cíle. Bylo by přehnané tvrdit, žže v celých dějinách nedosáhli žžádného materiálního
pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žžije průměrný člověk lépe nežž před
staletími. Ale žžádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily
ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žžádná historická změna nikdy
neznamenala o mnoho víc nežž změnu jména jejich pánů.

a

(pracovní název: O absolutním zlomení člověka)
„“Zradila jsem tě,“” řekla bez úvodu.
„”Zradil jsem tě,”“ opakoval jako ozvěna.
Znovu na něj pohlédla s nevolí.
„”Někdy,”“ pokračovala, “„člověku pohrozí něčím, čemu se nedokᾞe postavit,
na co ani nedokᾞe pomyslet. A potom člověk řekne Nedělejte to mně, udělejte
to někomu jinému, udělejte to tomu a tomu‘. Později můžže třeba předstírat, žže to
byl jenom úskok, žže to řekl jen proto, aby toho nechali, a žže to doopravdy nemyslel.
Jenžže to není pravda. Ve chvíli, kdy se to děje, to člověk myslí vᾞně. Myslí si, žže
neexistuje jiný způsob, jak se zachránit. Chce, aby se to stalo tomu druhému.
Čerta starého mu záležží na tom, jak bude ten druhý trpět. Myslí jen na sebe.“”
„”Myslí jen na sebe,“” přitakal.
„”A pak užž k tomu druhému necítí to, co předtím.“”
„”Ne,”“ řekl, “„necítí to, co předtím.“”

O myších a lidech

Po delší době tu máme další vložku čtenářského deníku. Tentokát mě nalákalo klasické dílo od Johna Steinbecka. O ději nemá smysl psát a ani knihu jakkoliv hodnotit - klasici se prostě nehodnotí. Jako vždy chci napsat, co jsem si odnesl do života.

Závěrečná zápletka mi velmi připomněla film Million Dollar Baby, který byl dokonce nedávno v televizi. Je to příběh silného přátelství mezi lidmi, přátelství, které je tak silné, že jeden pro druhého dokáže vykonat i to poslední - zbavit života v okamžiku, kdy život ztratí další budoucnost, smysl, cestu.

Přemýšlel jsem, kolik odvahy a rozhodnosti na tohle člověk potřebuje. Kolik si musí zodpovědět otázek předtím, než se dobere k definitivnímu: “Ano, udělám to”. Jak dlouhá musí být poslední vteřina. A jak těžké musí být žít dál…

Postřeh z vesnické hospody

“Dvacetdva.”
“Ale já měl ty piva dvě.”
“Já vím, dvě piva - dvacetdva!”

Tak tomu říkám pohoda

Dnešek veřejně zaznamenávám jako první jarněletní den. Podle teploměru jsme letos poprvé lízli dvacítku. Já přijel domů brzo, v autě jsem letos poprvé pustil klimatizaci a teď sedím s notebookem na klíně na terase a užívám slunečních paprsků. Dokonce ani slunce pražící na displej, na kterém skoro nic nevidím, mi nevadí. Prostě paráda…

Sezóna začíná

Dnes jsem byl poprvé v letošním roce střílet. Uznávám, že mi to vůbec nešlo, ale aspoň něco. Na první ránu do druhého terče jsem dal takový krásný zásah, že ho sem musím vystavit :-). Ale byla to rána ojedinělá. Poslal jsem za ní ještě pár desítek, ale poté už to byl jen sypaný čaj. Po ranním nakládání špalků v lese jsem totiž odpoledne už neměl v ruce sílu pořádně držet pušku. A taky jsem zjistil, že bych si měl nechat přiostřit brýle…

Terč

Asterisk - karta Digium TDM2400P

Slíbil jsem, že napíšu nějaké tipy k budování ústředen na Asterisku. K nejdůležitějším zjištěním poslední doby patří zejména poznatky s kartou TDM2400P. Je to 24 portová FXS/FXO karta pro spolupráci s Asteriskem. Prostě když potřebujete ve velkém množství připojit Asterisk k analogovým linkám nebo k Asterisku připojit analogové telefony, tato karta řeší váš problém.

Hlavním problémem této karty ale je konektor pro připojení. Na oficiálních stránkách výrobce se toho moc nepíše a tak napoprvé nezbývá nic jiného, než spolu s kartou objednat i propojovací kabel a originální Digium patchpanel. Já bohužel trochu chvátal a patchpanel se zasekl na cestě. Musel jsem tedy začít zkoumat, co je co.

Mé rady a vysvětlení jsou poměrně jednoduché. Na kartě TDM2400P je konektor RJ21. Pokud ho budete hledat, mnohdy se používá označení “telco konektor”. Je to padesátipinový konektor, přičemž karta využívá pro realizaci dvoudrátového telefonního vedení vždy pár pinů nad sebou. Tzn. AB dráty jedné linky tvoří piny 1+26, 2+27, atd… Nic víc na tom není - stačí pořídit konektor, sdrátovat a nacpat do jakéhokoliv patchpanelu. A místo 100EUR jste na cca třetině - tedy pokud máte dost času na výrobu konektoru…

Analogové či ISDN karty pro Asterisk je nejlepší koupit v našem obchodě s VoIP technologiemi :-).

Příliš hlučná samota

V mlčícím mezidobí jsem taky přečetl jeden krásný kus - hrabalovu Příliš hlučnou samotu. Je to takové nemlčící nic. Něco, o čem bych si chtěl nechat hlubší vzpomínku do budoucna, ale zároveň nevím, co přesně napsat.

Je to příběh o lidskosti, o osudu člověka, o složitosti bytí a o smrti. Je to emotivní slohová hříčka, neuchopitelné něco, které musíte upíjet po doušcích jako likér :-). Je to zvláštně plynoucí příběh, z jehož posledních stránek vám naběhne mráz po zádech.

Z knihy si snad odnesu základní myšlenku “svět není spravedlivý” a dovolil bych si také jednu malou parafrázi: “I přes své velké chtění jsem hluboce nevzdělán.” Kdož nečetli, nepochopí…

To ale byla doba, co?

Dlouho jsem nepsal, protože stručně řečeno jsem byl trochu víc “busy”. Navíc když člověk sedí od rána do večera u počítače, nepřihodí se ani mnoho věcí, které stojí za zmínku. Začnu tím, proč jsem byl tak zaneprázdněný.

Že naše firma koketuje s Asteriskem, jsem už několikrát psal. Tentokáte připravuji ústřednu pro cca 100 koncových telefonů (20 z nich je analogových), připojení ke světu bude přes několik VoIP operátorů a pro zachování stávajících příchozích čísel bude server připojený k Telecomu alias Ou Ou pomocí 4x ISDN BRI. V některém z dalších článků napíšu určitě pár dobrých rad a postřehů z této realizace…

Ústřednu jsme měli montovat dnes. Vše bylo dokonale naplánované, ale nakonec se objevil malý háček. Ze strany Telecomu bylo několikrát potvrzeno, že technici přijdou předělat ISDN linky dnes, ale jak už jistě tušíte, nepřišli. Taková míra lajdáctví se jentak nevidí. Asi pro ně firma, která provolá sotva pětimístnou částku měsíčně není zajímavá. Anebo žluťáci/modráci tuší, že tohle je začátek jejich konce v dané firmě.

Přivedlo mě to k jedné myšlence - operativně bych ji nazval “proč to někde jde a jinde ne”. Měl jsem poslední dobou tu čest (anebo smůlu) řešit několik “nákupů” u různých firem a mám takový pocit, že míra lajdáctví a nezájmu o zákazníka je přímo úměrná velikosti firmy. A třeba dnešní příběh s O2 je toho jasným příkladem.

Další příběh začíná u společnosti Radiokomunikace a.s. Po tři roky jsme jejich zákazníkem a každý rok jim doplníme firemní pokladnu několika statisíci. Donedávna bylo vše v pořádku, dalo by se říci, že zvládali téměř “cokoliv, jakkoliv, kdykoliv”. V poslední době firma ale několikrát změnila jméno, majitele a co je nejhorší - vyměnila se spousta pracovníků. A zdá se, že křivka kvality zaměstnanců má spíše klesající tendenci. Podtrženo, sečteno - bylo slíbeno, nebylo dodrženo, navíc pracovník, který slíbil, se na židli ani neohřál. A co je horší, sliboval něco, o čem vůbec nic nevěděl. A úplně nejhorší je, že jeho nadřízený teď není schopný přiznat chybu a vyvléká se z problému jako had ze staré kůže. Nuž asi bude na čase poohlédnout se po jiném poskytovateli služeb.

Druhý příběh je o poznání veselejší. Karty pro Asterisk nakupujume v Německu - o tom jsem už psal. Tentokráte nás ale trochu tlačily termíny a bylo nutné zboží dopravit velmi promptně. Se slečnou či paní obchodnicí, která mi vyřizovala objednávku, jsme protočili pár emailů a nakonec nebyl problém, aby zboží poslali předtím, než na jejich účtu přistanou peníze. Částka to nebyla zas až tak malá (cca 1500 EUR) a v případě, že by jsme to nezaplatili si neumím dost dobře představit, co by s námi mohli dělat. Nicméně mají veliké plus a už se těším na další nákup :-). Věřím, že na druhém konci emailu seděla mladá a krásná slečna a jsem si jistý, že tím, že jsem v polovině komunikace přešel z mé podivné angličtiny na ještě podivnější němčinu, jsem jí velmi zalichotil.

V příbězích jsem málem zapomněl na jeden taky zajímavý. Objednával jsem telefony z Interbellu (tam co jsme byli na školení na DECT) a nebyl pro ně problém poslat bez jakékoliv smlouvy nebo čehokoliv podobného telefony “asi za sto” na fakturu. Myslím, že většina českých velkoobchodů s IT by si z nich měla brát příklad.

A pak tu máme příběh poslední, který mě dostal úplně. Potřeboval jsem jeden speciální konektor a kus kabelu. Našel jsem na netu firmu v Táboře, která dodává co jsem potřeboval a dokonce by to snad i mohla mít na skladě. A protože jsem v daný den měl do Tábora cestu, zavolal jsem na uvedené telefonní číslo a popovídal s majitelem, co přesně bych potřeboval. Dozvěděl jsem se, že je sice mimo ČR, ale že to zařídí a že si kabel můžu odpoledne vyzvednout u nich na skladu. A opravdu kabel byl připraven a paní co ho předávala se jen tak naivně zeptala, jak to bude s placením. To mě trochu zaskočilo, protože jsem očekával pěkně z ručky do ručky. Nicméne paní oznámila, že se s tím nechce otravovat, a že si to vyřídí šéf. Docela mě to pobavilo - jediné, co o mě šéf věděl bylo, že sháním konektor RJ21, a že pro něj odpoledne přijedu. Nuž popadl jsem kabel s konektorem a večer jsem jim aspoň emailem poslal fakturační údaje.

A co tím vším chci říct? Mám rád, když v obchodě panuje důvěra a čest. Poslední dobou se rozplývám nad filmy pro pamětníky, když vidím továrníka Dubského a obchodníka Makovičku, jak se bez problémů dohodnou a když náhodou něco nevyjde, tak “ten špatný” stejně nakonec problém čestně vyřeší. Možná by se na tyhle filmy měli dívat všichni byznysmeni jako na povinné HOWTO. Možná by se pak podnikalo i nám malým lépe.

Nokia E50 + GPS Qstarz BT-Q818

Slíbil jsem, že se v nějakém z dalších článků vrátím ke svému novému telefonu. A kdy lépe napsat něco nového, než po nákupu nového vybavení.

Začnu popisem života s Nokií po někoika týdnech. Mohl bych říci, že jsem se s novým telefonem již sžil. Nenadávám už tolik, i když některé věci mě stále dokáží vyvést z míry. Největším problémem je padání hovorů. Nestává se to často, nicméně děje se to. Jednou za cca 50 až 100 hovorů se prostě hovor nepodaří zvednout, resp. hovor okamžitě po vyzvednutí skončí ve stavu “Odpojeno”. I když to bych už asi byl ochoten tolerovat. Druhý hlavní problém shledávám v ovládání. Nepovažuji ho za příliš intuitivní a co mě trápí víc, že telefon nemá některé funkce, které měly telefony už před 5 lety. Rybníčkář říká, že na to určitě existují nějaké aplikace, ale já nejsem technoid, abych trávil dny a noci s panem Googlem a hledal nové super aplikace. Očekávám dobrou funkčnost v základní konfiguraci - nic víc, nic míň. Za třetí a dost velký problém bych považoval zobrazení. Rozlišení displeje je opravdu krásné 240×320, jenže tvůrci software se mohli trochu zamyslet nad ergonomičností používání. Vím, že výrobce chce ukázat, jak je displej jemný, ale proč to ukazovat zrovna na písmu. Věřte, že když máte z displeje opsat dvanáctimístný autorizační kód do banky, který je zobrazený asi tak milimetrovými písmeny, zapotíte se, i když máte zdravé oči. Neumím si představit, že by tenhle telefon měli používat třeba moji rodiče.

A teď ke GPS. Musím říci, že jsem měl zase dost nešťastnou ruku. Tedy s výběrem GPS jsem šťastnou ruku měl, ale s telefonem příliš ne. O GPS toho moc nevím. Ze školy znám poměrně dobře princip fungování, vím, že kód pro přesné určení polohy (vojenský) se celý zopakuje přibližně jedenkrát za rok. Slyšel jsem, že když bombardovali Amíci (na někoho se to svést musí, přesněji rozuměj země NATO) v bývalé Jugoslávii, došlo asi tak hodinu před náletem k velkému zpřesnění GPS. Avšak prakticky jsem o navigace nezavadil. Něco málo jsem přečetl, ale nechtěl jsem se příliš dlouho zabývat výběrem. GPS s čipsetem SiRF III jsem zavrhl a řekl si, že zkusím čipset MTK - měl by být (a asi i je) modernější, přesnější, energeticky úspornější. Přiklikl jsem si tedy při jednom nákupu GPS Qstarz BT-Q818 a těšil se. Možná jsem si měl ale napřed zkusit něco vygooglit o spolupráci s Nokií E50. Jako na potvoru totiž tyhle dvě zařízení moc dobře nespolupracují. Na stránkách výrobce se objevil (asi až poté, co jsem navigaci objednal) tento komentář:

Qstarz BT-Q818/BT-Q810 is featured with Auto On-Off function (Sleeping mode) for power saving. However Nokia N73/E50 does not support Sleeping mode, so it may interrupt the Bluetooth connection when pairing with Qstarz BT-Q818/BT-Q810 GPS receiver. For Nokia N73/E50 user, please consult Nokia service center for latest firmware update.

Takže slušně řečeno mám trochu smolíka. Samozřejmě, že dochází k rozpárování telefonu a GPS a co je horší, že firmware mám v telefonu nejnovější. Doufám, že opravu dopraví rychle i do českého firmware a já budu moci konečně plnohodnotně GPS využívat.

Jako navigační SW mám TomTom 6.01 a nějaké Česko/Slovensko/Polsko/Maďarské mapy. Za těch pár jízd, co jsem s ním učinil, zatím nezklamal. Ulice zná dobře i v poměrně malých městech a v pondělí se nechám znavigovat po Praze, tak se těším i na čísla domů. Pán oznamující “zahněte doprava”, “zahněte doleva” je poměrně mlčenlivý a to je dobře. S informacemi to nepřehání, i když jsem nepochopil, proč občas hlásí “jeďte rovně” u odbočky na polní cestu, když na křižovatkách dvou silnic první třídy mlčí.

Rozpárovávání navigace a telefonu má v tomto případě poměrně neblahý dopad. Občas (zejména ve městě) projedete křižovatku rovně, protože “pán mlčí”, ale mlčí z důvodu rozpadu spojení GPS a telefonu nikoliv z důvodu, že máte jet rovně. Nuž uvidíme. Navigaci se mi vracet nechce - na to si myslím, že je moc dobrá - spíš ji zkusím s někým dočasně vyměnit…

Sobotní chvilka opilecké poezie

Včera večer na plese,
opět v plné noblese,
pořádal jsem tour de bar,
s děvčaty jsem postával.

Přišla na nás prudká touha,
bavit se jen ve verších,
zábava to není hloupá,
dlouho bylo slyšet smích.

Jako starý poeta,
co rád se verši proplétá,
ocit jsem se ve živlu svém.
A šlo to po dobrém!

Tedy doufám…

Snad některý z básníků,
jež má čistou logiku,
a vzpomínky celistvé,
v komentářích napisne.

Ples hodnotím tedy kladně,
problémek byl v sklenkách na dně.
Přepil jsem se kvašeného zrna,
hlava je dnes permoníků plna.

Asi se stanu kinofilem, aneb Kvaska

Už podruhé během krátké doby jsem byl v kině a musím říct, že to není vůbec špatné. A v dohledné době půjdu asi potřetí - a to na Vratné láhve. Spolu s Anglickým králem a Kvaskou tvoří trojici nových českých filmů, které musím vidět a dnes byla na řadě Kvaska.

Ani nevím, jak začít. Film je to bezesporu zajímavý, jsem rád, že jsem ho viděl, ale má jistá ale. Tak jako Eddie ode mě opisoval hory, tak já zase od něho asi opíšu Kvasku. Celý děj je takový dost chatrný (což zejména já dokážu náležitě ocenit :-) ). Na můj vkus to má hlavní hrdina trochu moc snadné. Počínaje útěkem, i jak se pomocí své drzosti dostane do muzikálu, jak se stane hlavní postavou děje a jak je očištěn, jak pan sponzor, kterému přebral manželku obchází s kanystrem kvasky ministerstvo a tak dále.

Jinak ale pochvala. Nešel jsem na Kvasku kvůli ději, ale kvůli hudbě a aranžmá. Hudba je výborná. Pokud Landovu tvorbu milujete, nenechte si tenhle film určitě ujít. Prolínání muzikálového děje s dějem filmovým je až kýčovité, ale výborně zpracované. V okamžiku, kdy policejní útvar prohledává divadlo a zpěváci je zastaví, mi zaplesalo srdce. Scéna jednoduchá jak facka, provedení snad ani nešlo udělat jinak, ale i přesto mě uchvátila…

Hudba je alfou i omegou Kvasky a je potřeba se tak na film dívat. Landova hudba je natolik specifická, že ji nedokážu ani pořádně popsat. Pamatuju si, jak jsem kdysi před lety (počítám asi tak léta páně 1996) přehrával na svém prvním Pentiu 100 empétrojky Valčíku a “Dobrejch víl” se zatížením procesoru 92% a byl jsem šťastný. Kvalitativně byly úplně jinde než stokrát kopírované kazety a já se stal Landovým posluchačem. Když se vůbec pozastavím nad Landovými texty, mohu napsat stručnou charakteristiku: jednoduché, umělecky nepříliš hluboké, chytlavé a co hlavně - zatraceně pravdivé. A taková je i Kvaska…

Jak jsme housovali server

(Doplněno) V pondělí po horách jsme měli příjemnou práci - odvézt do housingového centra server. Náš první vlastní housovaný server. Hledali jsme samozřejmě cenově nejvýhodnější řešení a velmi pozitivně vyšel Superhosting. Reálné ceny sice vycházejí vyšší, než uvádějí na svém webu, ale i tak je to velmi výhodné. Zvláště vezmeme-li v úvahu rozdíl ceny pro různé velikosti serverů. Cenová politika je to jistě rozumná, neboť pronájem prostor tvoří pravděpodobně největší položku v provozních nákladech, tak proč nemotivovat zákazníky, aby s ní šetřili.

Jako základ pro server jsme vybrali Asus RS120-E3/PA4, 1U platformu se základní deskou podobnou těm, co máme v ostatních serverech určenou pro procesory “třídy P4″. Server jsme osadili Pentiem D, 2GB RAM a plánováno bylo 4×320GB disk. Nakonec je tam ale jen 3×320GB, takže magickou hranici 1TB jsme nepřekročili.

V superhostingu to bylo veselé. Po zralých úvahách (nejnižší cena) jsme totiž vybrali housingové centrum TTC. Budovu jsme při mé navigaci našli dobře, paní na vrátnici nás správně zinstruovala a paní na recepci přivolala technika Superhostingu. Ten nás dovedl do TTC Teleportu a do prostor, které v něm má Superhosting pronajaté.

Technik byl z našeho serveru mírně rozčarován. V racku mají připravené lyžiny pro montáž zařízení, ale náš server do nich nepasoval. Naštěstí v balení měl lyžiny vlastní, ale dalo nám zabrat vymyslet správnou metodu složení. Po mírném boji byl server volně připevněn :-) a my jsme byli vysláni pryč. Při odchodu ale nastal mírný zádrhel. Pořád jsme chtěli podepisovat nějakou smlouvu či jsme aspoň chtěli odejít s papírem, že jsme tam nechali server. Technik o ničem nic nevěděl a po krátké telefonické konzultaci se šéfem nám sdělil, že smlouvu nám prý pošlou poštou. Takže server jsme tam nechali a musíme doufat, že až si ho jednou budeme chtít odnést nebo k němu fyzicky přistupovat, nevzniknou problémy :-).

Aby nebylo housigových center málo, byl jsem si poté vyzvednout přístupovou kartu k Žabákovi do Casablanci. A musím uznat, že cenová politika Superhostingu je mnohem lepší. V Casablance je totiž většina serverů v klasickém tower provedení a počet serverů na metr čtvereční bude díky tomu určitě o řád nižší. Asi holt mají levný pronájem prostor :-).

Teď už jen doufám, že k žádnému ze serverů nebudu muset dlouhou dobu fyzicky jet…


A úplně jsem zapomněl napsat něco o jménu serveru. Pojmenovat server se mezi námi považuje za obrovskou čest. Je to skoro jako vymýšlet jméno pro dítě. Tentokrát se ujal můj návrh Magráta. A proč právě Magráta?

Citace od Terryho Pratchetta, Čarodějky na cestách: Všechno moje neštěstí spočívá v tom, že matka neuměla pořádně psát, pomyslela si Magráta. Pečlivý a milující rodič by jistě napsal Margareta správně. Pak by jí mohli říkat Maggie nebo Peggy, jedním z těch klidných, robustních jmen plných solidní spolehlivosti. Jenže se jménem Magráta toho moc nenaděláte. Znělo spíš jako jméno něčeho, co žije v noře pod břehem řeky a při každé záplavě to vyplaví voda.

Jména plná solidní spolehlivosti jsou všední, nudná, bez nápadu a neříkají nic o tom, že i servery mají duši…

… a taky jsem si půjčil snowboard

O horách bych toho mohl napsat mnoho. Pro mé nohy jsou tři dny tak akorát. Pak už stehna pálí, otlačené nohy do přaskáčů nechtějí a kolena vypovídají službu. Před odjezdem na výlet jsem měl obavu, aby vůbec byl v Čechách sníh. Jak jsme se ale přiblížili ke Krkonošům, obavy opadly. Už z dálky na nás svítily bílé vrcholky hor a bylo jasné, že lyžovat se bude.

V Peci pod Sněžkou bylo všude bílo, vleky v provozu a poměrně dobré sjezdovky. Od základní školy jsem nebyl v Čechách na horách a myslel jsem si, že se tu lyžovat nedá. Opak je ale pravdou. Fronty byly zejména v neděli trochu delší (asi tak 10x než v Alpách :-) ), ale sjezdovky byly upravené a i poměrně dlouhé. Ubytováni jsme byli na výborné horské chalupě TJ Spofa. Nebyl to sice čtyřhvězdičkový hotel, ale správci byli tak milí a příjemní, že to plně vyvážilo negativa. A abych nezapomněl, výborně tam vaří. Navíc chalupa stojí mimo město a správce pro nás jezdil sněžným skůtrem. A věřte, že jízda v sedmi lidech na obyčejném sněžném skútru a připřažených sáních je vzrůšo.

Původně jsem chtěl chodit po večerech kolonizovat podniky v Peci, ale dlouhá cesta lesem pěšky od toho odrazovala - tedy ani ne tak mě, jako zbytek osazenstva. A osazenstvo to nebylo ledajaké - šest šílených ajťáků, které pojí minulost, přítomnost a snad i budoucnost v několika spolupracujících firmách. Jedna slečna mi pravila, že musíme být buď parta homosexuálů nebo ajťáků. Variantu homosexuálů ale zavrhla v okamžiku, když viděla úsilí, které jsem vyvinul, abych s ní mohl jet na jedné kotvě. Takže až uvidíte šet kluků na horách, věřte, že to homosexuálové opravdu být nemusí.

Večery na chatě byly i přes mé remcání, že chci do Pece, příjemné. Pan domácí měl kouzlo, kterým všechny připoutal na svá místa a neumožnil odchod kamkoliv krom postele. To kouzlo se jmenovalo “komunista pod ledem” a bylo poměrně jednoduché. Vezmeme griotku a zalijeme ji půl na půl zmraženou vodkou. Griotka jakožto komunista se usadí dole a je bezpečně uvězněna ledem v podobě velmi rosolovité vodky. A protože nám zahýbají do prava i sněhové koule, likvidovali jsme komunisty s obrovským nasazením.

Z lyžařského pohledu jsem zvolil vybavení výborně. V pátek jsem začal na Carvelinech - ta doporučuji všem, kteří se chtějí naučit lyžovat. Výhodou těchhle lyžiček je, že na nich nejde jezdit špatně. Musíte se opřít do stehen, srazit nohy k sobě a pak jste králem na sjezdovce. Potřebují ale upravený a nezledovatělý povrch - s metrovou, navíc pořádně vykrojenou hranou toho na ledu totiž moc neuděláte. Pokud je chcete někdo známý půjčit, ozvěte se, jezdím na nich obvykle jen jeden den v roce. V sobotu jsem vyrazil na dlouhých lyžích a byla to pohoda. Celý den svítilo slunce, opalovali jsme se při čekání na vlek a na lavičkách kiosků a při večerním lyžování jsme toho zvládli víc než za celý den předtím. V neděli jsem vyhecoval Vitase, že si půjčíme snowboardy a věřte, že to není sranda.

Do půjčovny jsme vstoupili s elánem a nadšením, půjčili boty a prkno a vyrazili směrem k vleku. Myslel jsem si, že mi to nepůjde. Přiznávám ale, že něco takového jsem nečekal. Za cestu lesem od přibližovacího vleku na sjezdovku jsem byl asi dvacetkrát na zemi. Naštěstí jsem byl dostatečně psychicky obrněn a tak jsem nakonec zvládl hranit po sjezdovce dolů. Pak ale přišlo peklo. Snaha o rozumnou jízdu končila obvykle po dvaceti metrech pádem. Navíc se několik (desítek :-) ) lidí rozhodlo udělat mi z nedělního odpoledne pondělní dopoledne a to mě psychicky odrovnalo. Vždy, když jsem se pracně a s vypětím posledních sil zvedl s naraženou prdelkou ze země, mi někdo zavolal. Samozřejmě pokusy o stání na prkně při současném vytahování mobilu z kapsy opakovaně končily opět na místě odkud jsem se zvedl. A v okamžiku, kdy jsem zase pracně vytáhl mobil, zase padl do sněhu a ten pelech od výrobce holínek zase nevyzvedl hovor, mi už opravdu ruply nervy. Následně jsem ze snowboardování nic neměl, chtěl jsem spíš domů a ani večerní lyžování mi už náladu nezvedlo - myšlenkami jsem byl úplně jinde. A proto všem, co se chtějí učit na snowboardu, doporučuji se napřed pořádně obrnět, nasbírat největší možné množství optimismu a hlavně vypnout mobil.

Naučili jsme se také několik společenských her. Všechny je možné hrát pouze jednou v životě (sklerotici mohou vícekrát) a všechny jsou velmi zábavné a nebezpečné pro toho, kdo je “kapitánem”. Na předávání lžíce “se S” a “bez S” budeme všichni určitě dlouho v dobrém vzpomínat. A myslím, že to nebude to jediné…