Co si sbalit na hory - vidlácký seznam

Sedím tu bezradně nad hromadou věcí a přemýšlím, jestli jsem na něco nezapomněl. Vitas mi vždycky říkal, že mám dát seznam věcí někam na web. Blog mám ale až teď a tohle je první příležitost. Sakra. A proč zrovna teď v půlnoci, když za pár hodin je odjezd…

V první řadě technika:
Notebook, telefon, CDMA modem. Samozřejmě je před startem potřeba vyzkoušet konfiguraci a spolupráci. Vím jak dokáže člověka vyvést z míry, když potřebuje servisovat a nefunguje mu připojení k internetu, protože ho zrovna s tímhle novým telefonem, modemem, notebookem nebo widlema nemá nastavené. Samozřejmostí jsou nabíječky!!! A také plně nabité akumulátory.

V druhé řadě věci pro člověka:
Hygienické potřeby: ručník, mýdlo, šampón, kartáček na zuby, pastu (tu bere vždy Vitas), kapesníky, krém na ošlehaný obličej, jelení lůj, kondomy (samozřejmě jen pro nezadané)
Oblečení: trenky, trička, ponožky, mikina, kalhoty, bunda
Oblečení specifické výletu: v tomto případě rukavice, čepice, šála, lyžařské kalhoty
Sportovní vybavení: lyže, hůlky, přaskáče, brýle
Specifické vybavení: roll-on na permici

A v třetí řadě instatní cokoliv: peníze

Po horách seznam doplním věcmi, které jsem neměl a byly potřeba, takže snad bude kompletní :-).

A jestli mi chcete dát dobré rady, tak věřte, že dedlajna je 16.2.2007 v cca 8:30. Tak se zasnažte…

Školení na DECT systém KIRK

Dneska jsem se zúčastnil poměrně zajímavého školení na DECT systémy KIRK. Potřebovali jsme doplnit portfolio našich produktů pro VoIP o nějaké fungující dostupné mobilní bezdrátové VoIP řešení pro přenos hlasu. Pokud si myslíte, že jsem to s přívlastky v předchozí větě trochu přehnal, věřte, že tomu tak není. Ne každé super a dokonalé řešení je tak super, jak se říká.

(Fungující) Když jsem hledal, co by se dalo použít, vynechal jsem v první řadě cokoliv s wi-fi. Ne, že bych nebyl přítelem této technologie, ale jak dneska pravil náš školitel, je to takový technologický pokus. S wi-fi mám myslím zkušeností víc než dost. A proto by mě ani ve snu nenapadlo pořizovat k wifi něco takového jako bezdrátový telefon a dokonce se přes něj ještě snažit volat. Jeden z účastníků školení sice pravil, že mají v jedné hale instalováno 40 wi-fi access pointů přes které se telefonuje - a dokonce zarytě tvrdil, že to funguje… No nic věřím mu, ale to že byl na školení na DECT systémy asi také o něčem vypovídá. Před léty jsem tvrdil, že wi-fi ještě neuzrála na poskytování internetu. Půl roku na to jsme se ale do této činnosti pustili. A musím konstatovat, že když se wifi obsype spoustou dalšího železa a použijí se speciální hacky, dá se za jistých okolností i použít. V pásmu 5GHz už se wifi nechá použít celkem v pohodě. Otázkou ale i tak zůstává na jak dlouho… Mobilní hlas bych radši ještě pár let do wifi nepouštěl. Zejména proto, že máme DECT.

(Pro přenos hlasu) DECT je standard pro bezdrátové telefony alias utržená sluchátka. Kdo má doma k Telekopu alias Ou Ou připojený bezdrátový telefon většinou ani netuší, že je to právě standard DECT, který je určen i pro budování rozsáhlých systémů. Navíc DECT je tu již mnoho let a je odladěný a prověřený léty praxe. Navíc pásmo pro DECT je poměrně rozsáhlé vzhledem k reálnému počtu uživatelů schopných vejít se a telefonovat na jednom místě. S možnostmi wifi pásma bych to raději ani nesrovnával, ale věřte, že při třech nerušících se kanálech 802.11g a těch 40 AP v jedné hale to musí být docela hukot. No asi mají na zmiňovaných 40 AP nejvíce 10 telefonů, pak by to i fungovat mohlo. V mém pohledu na věc je tedy DECT jedinou možností jak mít utržené sluchátko.

(Mobilní, Bezdrátové) Bezdrátové je jasné, ale význam slova mobilita skrývá více, než si mnozí uvědomují. Mobilita znamená, že je přenos možný i za pohybu. Možná si říkáte, že tohle je přece samozřejmé (např. z běžných mobilů), jenže to skrývá jistá úskalí. Co se stane s vaším hovorem, když se ztratíte z dosahu jednoho vysílače a přejdete do dosahu jiného? Logika přechodu není uplně triviální (odborně se říká handover) a je v mé mysli hlavním kámenem úrazu wifi. Onen pán sice s jasným úšklebkem tvrdil, že jejich Cisca umí na těch 40 AP handover pod 200ms, ale v praxi bych tu síť pod zátěží vidět nechtěl. Nicméně dodat a prodat co nejdražší řešení a zejména takové, které bude potřeba brzy upravovat, je pro dodavatele vždy dobré. DECT má podporu handoveru smozřejmě v sobě, takže o další trápení méně.

(VoIP) Pod tlakem argumentů pro DECT a oblastí působení na trhu s VoIP jsem samozřejmě hledal něco na pomezí. Pomezím myslím, že DECT je blíže klasické analogové (ISDN) technologii - tedy technologii přepínání okruhů, zatímco VoIP je jasně paketová technologie. Skoro jsem ani nedoufal, že mé hledání bude úspěšné, ale nakonec bylo…

(Dostupné) To že firma někde na pomezí Číny a Indie vyrábí systém jako šitý pro vás bývá krásné, leč ne vždy použitelné. Potřebujete něco, s čím nebudete mít později, na druhém konci světa, v banánové republice jménem Čechy, problémy. S naší představou instalace jednotek kusů ročně je nemyslitelné odebírat přímo od výrobce a šílené se nechat na takovýto systém vyškolit. I když spojit to s exotickou dovolenou by možná šlo :-). Nakonec jsem našel systém pokrývající moje požadavky a dokonce se konalo i překvapení.

Dánská firma KIRK Telecom vyrábí kompletní infrastrukturu pro DECT, která jako by byla vytvořena podle mých požadavků (snad kromě ceny :-) ). A co bylo největším překvapením - brněnská firma Interbell je distributorem KIRKu pro Čechy a Slovensko a nabízí kompletní dodávky, konzultace a školení. A tak jsme se dnes vzdělávali. Školení bych nazval přínosným i z jiných důvodů a bylo ve velmi přátelském duchu. Nemám rád, když si ve firmách někdo hraje na solidního a seriózního, protože přátelský přístup obvykle řeší obojí. Jak jsem dnes pravil: “Nemám rád obchodníčky v levném, nepadnoucím obleku, protože je jasné, že ho nosí z donucení, ne protože chtějí. Oblek musí člověk umět nosit.” A právě člověk se 40 AP v jedné hale tak na mě působil.

O systému KIRK se asi nemá smysl moc rozepisovat. Umí vše, co člověk od VoIP bezdrátového systému očekává. Můžete zapojit mnoho základnových stanic, přičemž ke každé lze připojit ještě několik opakovačů - pokrytá plocha tak může tvořit až několik kilometrů čtverečních. K systému se dodávají kvalitní a vysoce odolné telefony vhodné i do průmyslového prostředí. Je zaručena spolupráce s většinou běžných analogových, digitálních i VoIP ústředen a co je nejdůležitější: jedna z ústředen s plnou podporou je Asterisk.

Udělali jsme si tedy výlet do Brna po rozmlácené dálnici, na které se dá auto udržet jen v rychlém pruhu, nechali se proškolit na KIRK, prodebatovali s technikem VoIP telefony, otestovali svíčkovou v nepoznaném městě a zase se dodrncali zpět…

Z deníčku fotbalisty (1)

Milý deníčku,

s úctou a lehkým třesem v peru píši na tvůj první, zatím sněhobílý list. Dnes jsem byl potřetí kopat a to už je zvyk. Od zkušenějších (nemohu říkat starších, protože jsem v sestavě téměř nejstarší) jsem dostal úkol zapisovat všechny fotbalové úspěchy a hlavně neúspěchy.

Dnes se mi extrémně nedařilo. Dalo by se říci, že mě opustilo štěstí začátečníka a nastupuje tvrdá realita. Kluci naštěstí pochopili, že nahrávat mi nemá moc smysl a tak jsme utkání o láhem šampaňského nakonec uhráli na remízu na zápasy - takže nikdo nikomu nic. Ale slíbil jsem, že budu chodit po odpolednách trénovat práci s míčem.

Zejména bych měl zapracovat na těchto bodech:

Když vidím ten krásný seznam, vím že mě čeká mnoho práce. Vlastně bych ho mohl zkrátit do jedné věty: “Naučit se aspoň trochu hrát fotbal.” V jedné věci jsem ale myslím poměrně úspěšný - demoralizace protihráčů. Jsem naprosto nevyzpytatelný (i pro sebe) a dokážu být neskutečně vlezlý. A ono brzy přestane bavit, když kolem vás pořád poskakuje nějakej šašek, co sice fotbal hrát neumí, ale zakopnout by se o něj dalo.

Před chvílí jsme si udělali výlet, při němž jsem zainvestoval 349,- Kč do kopaček, takže už jsem skoro jako pravý fotbalista…

Pokračování příští týden - vlastně ne, to budu na horách… Nicméně bych ocenil, aby jsme se ráno na fotbal sešli s menším množstvím zbytkového alkoholu a nedostal jsem před tím při nácviku sebeobrany pěstí.

Tak jsem po letech vyměnil telefon

Nerad měním staré věci za nové, pokud ty staré fungují dobře. O mém bývalém telefonu (nevím, zda mohu říkat bývalý, protože zatím mám pořád chuť ten nový vyhodit) to mohu tvrdit s naprostým klidem. Nicméně po letech jsem se rozhodl vyměnit Siemens S55 za Nokii E50.

K výměně mě vedly asi 3 důvody. Za prvé - Siemens si už odmítal pamatovat další kontakty. Za druhé - Siemens už vypadal trochu použitě (rozuměj odřený jak motorkář po nepodařeném rychlostním rekordu). A za třetí - chtěl jsem něco s operačním systémem, protože možnost nahrávání aplikací je v některých případech nedocenitelná.

Vzhledem k tomu, že nemám požadavky na jakékoliv pokročilé funkce a potřebuji od telefonu aby telefonoval, dala se na něm přečíst SMS a měl možnost mít Bluetooth handsfree nebylo moje vybírání složité. V kombinaci s požadavkem na malé rozměry, cenou přiměřenou tomu, k čemu ho chci (image je na nic, jsem vidlák) a OS (jedině Symbian nebo Linux) byla Nokia E50 jasnou volbou.

Siemense jsem měl snad 4 roky. Tehdy jsem se ještě jako student plesknul přes kapsu a pořídil něco slušnějšího. Investice se mi jistě mnohonásobně vrátila. Byl naprosto spolehlivý, měl všechny potřebné funkce a když mi před lety po pádu na zem udělalo několik tlačítek pá pá, ve značkovém servisu mi ho zdarma převlékli do nového kabátu. Bohužel značky mobilních telefonů Siemens a Benq Siemens jsou minulostí a já mohu už jen zatlačovat slzy. Byly to nejlepší telefony, ať si říká kdo chce co chce.

Šok z Nokie je děsivý. Samé menu, samé prolézání a klikání. I když to není tak hrozné jako ve starých typech. Pokud má telefon tisíc funkcí, chápu, že tam nějaké menu být musí. Nicméně jsem byl zcela konsternován z přenášení kontaktů. Siemens už vypovídá funkčnost IR portu, bluetooth dongle mám někde zahrabaný a kabel k S55 nemám. Přímý přenos všech kontaktů po BT mezi telefony byl dobrý nápad, ale pro 500 záznamů trochu nepoužitelný. Na Nokii se všechno v pohodě nahrálo, ale jako 500 zpráv, u kterých jsem musel při následném importu každou několikrát odkliknout a vybrat z menu. Krásné pro jeden záznam, dobré pro pět, nepoužitelné pro cokoliv nad dvacet. Nakonec jsem S55 přemluvil, aby mi po infraportu nahrála záznamy do notebooku jako *.vcf. Mám vyhráno, říkal jsem si, jenže ouha. Formát vcf z S55 nemluvil s Nokia PC Suite. Import přes Outlook jsem zavrhl - bylo by to dalších 500 krát pět klinkutí.

Po krátkém bádání a rozboru struktury souborů vcf jsem zjistil, že problém vytváří u Nokie nepodporovaná položka CATEGORIES. Pak už bylo jen dílem několika minut napsat skript, který mi ze všech souborů tuto položku odstranil a následně byl import do Nokie možný. Celkem mi ale přenos adresáře zabral několik hodin. Hnus…

Už se mi podařilo spárovat i BT handsfree (nějaké ucho napadlo nechat volby pro párování na vedlejší záložce, která se ovykle nevyužívá), zvykám si i na nokiácký (rozměj úchylný) zámek klávesnice a tak vůbec. Čím víc to zkouším, tím víc nechápu, jak Nokia může ovládat tak velké procento trhu. I když jedno vysvětlení bych měl

O dalších zážitcích určitě zase brzy napíšu. A málem bych zapoměl - nainstaloval jsem si Putty pro Symbian a jsem unesen. Nacpat na tak malou plochu tolik písmenek snad není v reálném světě možné. Vitas to znalecky okukoval a pravil, že takhle by mohl Žabákům restartovat Apache i z postele v polospánku. Už asi tuším, co si koupí…


Doplněno: Rybníčkář mě poučil o používání nového telefonu a poradil mi aplikaci AutoLock, která sama zamyká klávesnici. Pořád mi ale chybí zamykání klávesnice jedním tlačítkem.

Recept na pořádnou rajskou omáčku

V týdnu mi volala přítelkyně a stěžovala si na počítač. Po mé klasické otázce: “Co to dělá nebo nedělá?”, jsem dostal nejoblíbenější odpověď: “Nic.” Po krátké debatě mi bylo vysvětleno: “No naběhne vždycky taková modrá obrazovka s bílýma písmenkama.” To už jsem byl doma: “Víš jak se té modré obrazovce říká?” “Nevím.” “Modrá obrazovka smrti!” “Aha, to asi není dobré?” “Ne, není…”

Přineslo to jednu malou komplikaci. V sobotu jsem se rozhodl vařit rajskou omáčku. To je jedno z mála jídel, které vařím sám - protože nikdo jiný to tak dobře jako já neumí :-). Vzhledem k frekvenci, s kterou opakuji vaření rajské, to ale nezvládám bez receptu. Přeci jen po půl roce člověk lehce zapomene. Recept jsem ale měl znepřístupněný za všeříkající BSOD a hlad veliký. Nezbylo než se dát do vaření podle paměti a při tom jsem si říkal, kdybych měl tak recept na netu, to bych se k němu lehce dostal. Takže se tímto pojišťuji pro příště…

Vezmu kus hovězího, hodím do papiňáku, přidám sůl, trochu celého pepře, několik bobkových listů a tymián. Kdosi mi tvrdil, že do rajské tymián nepatří - že základní chuť vytváří bobkový list. Ale já tvrdím, že tymián je lepší. Na množství co obvykle vařím (velký hrnec cca 5l) dávám tak půl pytlíku. Nechám vařit, v dobrém papiňáku změkne i “pěkně starej bejk” asi za hodinu.
Do druhého hrnce nakrájím na drobno tak 2 cibule a smažím na oleji. Následně přidám hladkou mouku a tím vznikne “cibulková jíška”. Přidám protlak, vývar od masa a kečup. Kečup s protlakem míchám kvůli sladkosti, s čistým protlakem je omáčka moc kyselá. Celkem dávám kečupu a protlaku půl až tři čtvrtě litru. Celou směs vařím asi 10 minut, případně ještě trochu dosladím, následně propasíruju přes sítko a je hotovo.

Widle se mi už přeinstalovaly, tak se jdu podívat, jestli jsem vařil a napsal recept dobře…

PS: Omáčka se snad zadařila, protože Nasťa, která jako pravá Ruska miluje české omáčky s knedlíky, si moc pochutnávala.

57 minut

V průběhu 57 minut jsem se dozvěděl, že se na blogu věnuji málo své přítelkyni. Pro její příznivce (i budoucí): jmenuje se Ilona, je takovej mrňous, má míry odhadem 95-60-90 a je celkem kočenda. Její krásu nejlépe dokumentuje to, že kvůli ní minulý týden boural pošťák - vzala si totiž sexy kraťásky. Otázkou ovšem zůstává, jestli neboural kvůli tomu, že vzít si kraťasy, když je pět stupňů pod nulou, považoval za extrémní blbost…

V průběhu jiných 57 minut jsem se dohodl na další navštěvě fotbalového “tréninku”. A dvakrát už znamené zvyk. Takže se třeba nakonec ještě stanu aktivním fotbalistou. Tedy pokud mi to zdraví dovolí :-) - poprvé jsem to odnesl celkem slušnou chřipkou - nejsem holt na běhání za deště zvyklý. Dnes to bylo lepší. Pořádně jsem se vyválel v bahně, konečně vím jaké je, když vám někdo dupne kopačkou na nárt a jak bolí rána míčem do čelisti. A asi si nakonec koupím i ty kopačky…

Včera se nám v průběhu 57 minut podařilo zacukat koutkem u úst jedné slečny. Je přítelkyní jednoho ze štamgastů a má strach z lidí. Prokázala velkou odvahu tím, že vůbec přišla mezi nás a my jsme se proto moc snažili. Po půl hodině dokonce přestala nepřetržitě sledovat displej svého mobilu a nakonec se objevil i náznak úsměvu. Tedy zatímco se všichni popadali za břicho, jí poměrně vytrvale cukal levý koutek úst. Považuji to za velký úspěch. Třeba se nám jednou podaří ji rozesmát a rozpovídat. Potěšilo by mě to, protože mám rád, když jsou lidé veselí…

57 minut jsme se také hádali nad názvem pro nádobu, do níž se vejde malé pivo. Můj název “malý půllitr” byl ihned zavrhnut. Nevím proč? V mých očích je půllitr nádobou na pivo, která má svůj tvar. Pokud udělám tutéž nádobu v menší velikosti, ale se stejným tvarem, je to “malý půllitr”. Název třetinka jsem se snažil poměrně efektivně rozvracet, protože je to obsahem pouze 0,3l a nikoliv 1/3l. Ale třetinka je prý malá třetina, takže to může být i 0,3l. Ale pak je to stejné jako s tím malým půllitrem.

A proč právě 57 minut? Protože 57 minut je doba, kterou strávním vypitím jednoho dvanáctistupňového piva.

Motivace je děvka s nejkrásnějšíma očima

Má amatérská, dnes již téměř neprovozovaná, záliba v psychologii dokáže přinášet své ovoce. Když už nic jiného, naučil jsem se v některých situacích psychologicky zpracovat sám sebe. Hlavologie, jak by pravila Bábi Zlopočasná, je cestou jak dosáhnout nevídaného.

O motivaci jsem dokonce psal krátkou semestrální práci do psychologie. Díky tomu, že jsem přeci jen musel o problematice něco nastudovat, jsem se mnohému naučil a mnohé pochopil. Možná, že většina zaměstnavatelů si myslí, že nejcennější jsou pro ně zkušenosti nebo znalosti jejich pracovníků. Tak tomu ale není - nejcennější je motivace - to, že člověk chce pracovat. Člověk bez motivace je jako ukradená luxusní limuzína - máte ji, můžete se na ni koukat, ale jinak je k ničemu, na výlet s ní nemůžete - při prvním výjezdu skončíte v policejní cele.

Celý týden se protloukám motivační krizí. Nebýt znalý příznaků, mohl bych si myslet, že jsem prostě líný. Realita je ale trochu jiná. Nemám před sebou kus práce, který můžu chytnout, praštit s ním o zem a prohlásit “hotovo”. Čeká mě jen hromada drobností, na které prostě nemám chuť. Ale dokud je neudělám, nemůžu dál. Jenže teorie nás učí, že nejlepší motivací je práce sama. A u mě tohle platí dvojnásob. Laciné kousky jako stimulace (pro neznalé rozdílu mezi stimulací a motivací - motivace je živena spíše duševními pochody, zatímco stimulace je živena materiálními odměnami) u mě nefungují. K materialismu mám asi tak blízko jako bezdomovec k čistým ponožkám. Díky tomu jsem oproštěn od mnoha svodů světa, ale přináší to problémy jiné - s těmi se ale peru rád.

A jak vypadá den mladého podnikatele s motivační krizí? Dnešek byl krásný příklad a proto to sem vlastně píšu. Když jsem vstal, šel jsem na oběd. Protože jsem byl přetaženě rozmrzelý, dal jsem si pivo - to je nejlepší lék na bolest hlavy. Protože mi chutnalo a bolest hlavy neustala úplně, dal jsem si druhé. Ve výsledku jsem už po tmě šel domů, opilý jak motyka. Pak už jsem se jen svalil na gauč a spal. V půlnoci jsem vstal, znásilnil ledničku a sedl si k počítači. A teď píšu na blog…

Naštěstí už mám plán, jak z motivační krize ven. Našel jsem si krásnou práci a ty drobnosti, které dělat nechci, prostě dělat nebudu. Odložím je jako ostatně už mnohokrát, protože přivolat si další motivační krizi rozhodně nechci.

Někomu by se mohlo hodit: Motivace a stimulace pracovního jednání - to je ta moje semestrální práce.

Obsluhoval jsem anglického krále

Za svůj život jsem přečetl několik knih od Bohumila Hrabala. Nevím proč, ale Obsluhoval jsem anglického krále mi vždy nějak proklouzlo mezi prsty a vlasně jsem ani nevěděl, o čem celý příběh je. V loňském roce jsem byl Wánisem vytažen (děkuji) do Čechovky na divadelní hru. A o minulém víkendu, pár dnů po premiéře, jsem právě pod tíhou dojmů z návštěvy toho divadelního představení neodolal filmu (a samozřejmě jsem také podlehl reklamě :-) ).

Konstatovat cokoliv jiného něž “jsem unesen” by sráželo zejména umění Bohumila Hrabala. Film jako takový bych spíše zařadil mezi průměrné. Je vidět, že je tlačen do polohy stravitelné pro široké masy. Nicméně mě hned donutil pořídit si a přečíst knihu. Chtěl jsem mít jasné porovnání, co je v knize, co bylo v divadle a co jsem viděl ve filmu.

Přečíst knihu bylo jako slupnout malinu. Kdo nečetl nepochopí. Nikdy bych nevěřil, že původní záznam vyprávění, kdy celá kniha působí (a skoro i je) jako jedno dlouhé souvětí, může být takto čtivý. V porovnání film ale moc dobře neobstojí. V předválečné době je krásný a úchvatný. Myslím, že lépe zfilmovat knihu lze jen velmi těžko. Válečné období už připomíná emotivně dokumentární film a původně poměrně rozsáhlá část poválečná je hodně zkrácená. Krásný úvod se mění v podivný závěr, navíc s happyendem, který je úplně odlišný od původní knihy.

Herecké výkony hodnotit nechci. Nejsem znalec. Na internetu jsem v názorech četl, že představitel mladého dítěte je nevýrazný, nudný a vlastně nic nehraje. Já s tím nesouhlasím. Mladý Dítě je zahrán skvělě, protože dle mého názoru je to jen hloupý, vychytralý a zakomplexovaný omezenec, jehož jediným životním cílem je zbohatnout. Teprve postupem doby se začíná měnit. I když možná právě proto je válečná a poválečná doba tak sestříhaná - režisér věděl, že by to předabovaný Ivan Barnev nezahrál.

I přes to všechno film doporučuji. Scény s jídlem, ženami a hotely jsou úchvatné. Mužům se po nich budou sbíhat sliny nejen na jídlo. Doporučuji pak ale všem přečíst knihu - film tak získá úplně jiný rozměr. A z filmu, který bych přiřadil někam na úroveň Básníků (příměr mě napadl protože jsem zahlédl, že zrovna běží v televizi) - prostě záležitosti pro masy, se stane něco úplně jiného - obrazové dokreslení “tak takhle to tedy vypadalo”. Honosné hotely, výborné jídlo a krásné ženy. Už teď vím, že jednou si nechám na stůl také naservírovat spoustu jídla a polonahou slečnu. Ano, chtěl bych to zažít, ale nechtěl bych tak žít… To je to, co jsem si z kina odnesl a umocnil ještě čtením knihy. Hlavní hrdina je napřed opravdu zakomplexovaný, hloupý a omezený, ale postupně se mění v člověka vnitřně krásného.

Pod tlakem těchto okolností jsem se musel zamyslet nad životem a byl bych nerad, abych ve stáří stejně jako Jan Dítě musel konstatovat: “… čím dál víc jsem shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám… ”

Hasičská schůze

Rádio Vidlácká hora se opět hlásí k poslechu. Na programu je jedna z pravidelných akcí - hasičská schůze. Pravým vidlákům netřeba osvětlovat, ale pro velké množství nezasvěcených zkusím přiblížit. Jako téměř všechny osoby mužského pohlaví v naší vsi (a navíc několik žen), jsem i já členem Sdružení dobrovolných hasičů. Výroční hasičská schůze je pravidelně se opakující sešlost těchto lidí, jejímž cílem je dostatečně fyzicky a kulturně naplnit členy sdružení. Kultura se obvykle sestává z projevu starosty hasičské obce a hudebního vystoupení některé neúspěšné superstar z padesátých let minulého století. Fyzické naplnění oproti tomu bývá podchyceno mnohem lépe. Jakákolv duševní potrava je stejně pro větší část osazenstva mimo možnosti jejich vnímání, a proto to fyzická stránka musí dohant. K dispozici bývá obvykle velké množství piva, různé druhy kořalek z vybraných pálenic /zejména Plzeň - Božkov/ a nemalé množství jídla.

Letos bylo občerstvení pojato moderně a místo klasiky jako klobásy nebo guláš jsme se dočkali švédských stolů. Pravdou je, že mnohé dědky to zmátlo. Viděli něco takového poprvé v životě. Ale nakonec to přes velké přemáhání, symbolizující odpor k všemu co nevymysleli oni, zvládli. To víte, hlad je hlad. A zejména důchodci jak je známo se nemají dobře a možnost zdarma se najíst nevynechají. Tím si nemyslete, že nemám úctu ke stáří, ale osoby přicházející s myšlenkou urvat co se dá, netoleruji v jakémkoliv věku.

Nicméně “děj” schůze má svůj program a svůj opakující se kolorit. Protože opakování je matkou moudrosti, jsme po mnoho let po sobě vystaveni témuž a jak se zdá, všechny to stále baví. Letos se musím pochválit - v programu schůze se (záměrně) vytratil bod “diskuse”. No jo, jenže to by se starší členové sboru nemohli dostatečně vyjádřit. Musel jsem se tedy postavit proti všem a tento zapomenutý bod připomenout…

V okamžiku vstávání Lojzy od stolu a jeho nadechování k dlouhému monologu sálem zaznělo: “Snad zase nebude vytahovat hydranty.” A Lojza začal: “No pánové, hlavně si myslím, že by se měly překontrolovat hydranty. Jsou to primární zdroje… .” Šéf hasič byl naštěstí dostatečně připraven a otravného řečníka smetl jednoznačným úkolem: “Dobře, kontrola hydrantů bude provedena do 20.1.2007 a pan Lojza se hlásí jako dobrovolník, který celou akci provede”. Zaznělo jen ticho. Bylo po problému. Uvidíme co si Lojza vymyslí do diskuse na příští rok a bude s tím otravovat dalších deset let. Očekávám, že to nebude nic, co by mohl sám dělat. Možná je to trochu škoda. Tímto jediným projevem diskuse skončila, protože ostatní se asi báli také nějakých úkolů. Schůze se díky tomu vyvíjela výjimečně klidně a to, co se odehrálo před dvěmi lety (je to zdokumentováno na videu, ale je to nepublikovatelné) se neopakovalo.

Pak už jsme jen jedli, pili, vedli silné řeči a vykonali jeden z bodů přijatých a odsouhlasených na schůzi loňské. Totiž že klíč od hasičské zbrojnice nebude v zasklené krabičce nad vraty. (Kterou tam samozřejmě postarší členové hasičské obce i přesto nainstalovali.) Samozřejmě to bylo provedeno cestou nejdiplomatičtější - v krabičce visí klíč téměř stejný, akorát není od vrat, za nimiž se mimo hadic a stříkačky ukrývají i sekačky a křovinořezy, ale od dveří zcela jiných…

Výročí

Právě jsem s hrůzou zjistil, že jsem propásl tříměsíční výročí založení Vidláka. I blog se hned zařadil k babičkám, dědečkům, maminkám, tatínkům, sestřičkám a přítelkyním na jejichž různá výročí a významné dny také často zapomínám. A tři měsíce jsou významné výročí. Většina blogů prý totiž po třech měsících končí. Já doufám, že po třech měsících zde skončí akorát mé monotónní výlevy pokřivených duševních pochodů a začnu konečně s pořádným bulvárem. Ne, dělám si srandu…

Už ale vím, kam směřuji, proč jsem vlastně začal a proč pokračuji. Konec mého blogování se možná také blíží, aspoň v té počáteční podobě. Pořád tu totiž chybí psaní o technice, které jsem hned ze začátku avizoval. Myslel jsem si, že technika bude tvořit významné procento obsahu, ale realita je úplně jiná. Blogování o tom, čím se vlastně člověk živí, má jednu velikou nevýhodu - zvěřejňujete část svého know-how. Proto asi nebudu nikdy psát o svých největších úspěších na poli bojů s různými technickými obludami a zůstanu jen u popisování běžných problémů. Doufám ale, že i tyto články někomu pomohou.

Možná zklamu ty čtenáře, kteří netrpělivě očekávají nové články a “prahnou” po mých názorech. Těší se, až se jako vždy rozčílí nebo zasmějí a v komentářích mi to pak dají sežrat. A co je horší, že mi to někdy sežrat nedají - a to obvykle znamená, že jsem úplně mimo mísu. Nicméně nebojte, první depka (ač je moc nemívám) a jsem zase ve starých kolejích.

Při psaní prvních článků jsem přemýšlel proč to vlastně dělám. Proč, když je to stejně “k ničemu”. Odpověd na sebe nenechala dlouho čekat. Blogováním se snažím vyrovnat s některými úskalími života a tohoto světa. Několik problémů jsem pomocí blogu i vyřešil nebo alespoň posunul do přijatelnějšího tvaru. Nevím, kolik lidí jsem naštval, a nebude jich asi málo. Možná se poučím a už nebudu o reálných postavách psát. Tedy o reálných postavách psát budu, ale přímým stylem. Posuďte sami rozdíl těchto dvou úseků. “Vitas v pátek zkoušel svou teorii. V polovině večera ale zjistil, že začíná být opilý a konec pití maskoval za nevolnost - aby náhodou neprasklo, že jeho teorie je zcela zcestná.” Místo toho bych mohl klidně napsat: “Jeden můj kamarád se mírně opil. Protože ale jeho úkolem bylo dopravit v pořádku několik dalších jedinců domů autem, musel to značně maskovat. Jemu se to totiž nemůže stát - on je přece vždy střízlivý.” Vidíte ten rozdíl? Ještě upozorním, že Vitas se v pátek neopil. Nerad bych tu znovu vysvětloval a odůvodňoval bezchybné teorie jen proto, že jsem použil špatný příklad. Vypít pár piv a panáků přece neznamená být opilý :-).

Nejvíc se mi ale líbí, že jsem si vytvořil takový malý snímek toho, jak žiju. Už teď se těším (a jako alibista doplním, že doufám, že k tomu dojde), až za pár let otevřu svůj elektronický archiv a budu si znovu pročítat své články. Na jednu stranu se budu smát a na stranu druhou se budu stydět sám za sebe. Budu si říkat: “Bože já byl ale hovado.”

Miminkovský věk blogu mám tedy za sebou, teď je potřeba se vrhnout do dětství a užívat ho plnými doušky. V dětství také člověk začíná s prvními socálními kontakty - máte se na co těšit, snad už brzy sem bude psát i Wánis. A vůbec - dětství je prý nejkrásnější období života…

Děkuji za přízeň…

Váš (a taky maminky, tatínka a hlavně Ilonky) Vidlák
 

To jsi viděl v televizi, volééé, nééé?

Plnění programu “Koukej něco dělat, nebo dopadneš jako můj otec” nabralo nové směry. Minulou neděli jsem si byl sám a dobrovolně protáhnout kostru ve fitku. Nápad to nebyl nejlepší - ještě ve čtvrtek jsem nemohl natáhnout ruce. Ale budiž, velké cíle si žádají velké oběti.

Dnes jsem byl pro změnu doslova vytažen z postele na fotbal. V nesmyslně slabé chvilce jsem přislíbil doplnění počtu hráčů téměř nejvyšší českobrodské soutěže na sudý počet. Kdybych nebyl rozeným “diplomatem” a přítelem mírného zakrývání méně vhodných detailů, řekl bych, že mě kluci pěkně podvedli. Když jsme dohodli vše podstatné, od půjčení kopaček, přes zranění a poslední vůli, došlo na opravdové lámání chleba - sraz dnes ráno v 9:45. Jsem ale chlap a když už jsem to slíbil, nechtěl jsem hned couvnout. Jenže ouha. Jít spát v rozumném čase se mi jako obvykle nepodařilo a 5:30 není dobrá doba, pokud za 4 hodiny máte jít podávat aspoň lehký fyzický výkon.

Vzbuzen jsem byl metodou tak otravnou, že proti ní je kyanid draselný pomazánka na svačinu. Ale vstal jsem. Přiznejme si, že spát by stejně nemělo cenu, protože bych rozčilením už neusnul. Na druhou stranu to ale byla poslední nepříjemnost na celém “tréninku”. Být outsiderem má obrovskou výhodu - překvapit můžete jen pozitivně. Otevřel jsem skóre a že v průběhu dalších dvou hodin jsem už snad jen jednou rozuměji kopl do míče, mi nemohlo slávu sebrat. Byl jsem prostě překvapením zápasu - no dobře, aspoň myslet si to mohu. Navíc se asi pětkrát změnilo počasí a zběsilé pobíhá ve slušném lijáku má také něco do sebe.

Hlavně jsem ale poznal kolorit nového sportu. Pořvávání, dohady, nadávky. Polovina zápasu se odehrála ve verbální rovině. Asi zejména díky tomu je fotbalová mluva tak “bizarní a pitoreskní” - zejména co se sprostých slov týče. Domů jsem se vrátil s úsměvem na rtech a přítelkyně už mi plánuje nákup kopaček. Navíc teď při výletu do města mi koupila tepláky. No to mi ho teda vyndej…

Trocha kultury

Tož včera jsme navštívili jakousik kulturní akci, kterou bych skoro mohl nazvat phlés. Pivo bylo dobré, ženských se tam motalo taky dost a ten chlapík v kapele šmrdlal na housle, až mu odletovaly jiskry a publikum podle toho poskakovalo jak zběsilé. Jak on se jen jmenoval? Myslím, že to bylo Karel. Jó, už si vzpomínám - jmenoval se Karel Holas a ta kapela se jmenovala Čechomor.

A teď vážně. Reprezentační ples firmy se určitě dá uchopit různým způsobem. Dle mých informací (spíše z doslechu) to obvykle bývají pěkně nudné akce, kde jedna skupina lidí pije víc, než je zdrávo a druhá skupina lidí nepije vůbec, aby se neztrapnila. Firma Ross ale očividně reprezentační ples vnímá jinak. Chce dát najevo, že je opravdu bohatá firma. Asi holt vědí, jak tu elektriku dělat, anebo jak to správně ošulit :-).

Mně, jakožto návštěvníkovi takového plesu, to velmi vyhovovalo. Kdy jindy se za dvě stovky podíváte na Čechomor, 100 zvířat a Ilonu Csákovou naráz. Uznávám, že osobně jsem šel pouze na ten Čechomor. Zbytek hudební produkce jsem si s klidem nechal ujít a pozoroval ho spíše z povzdálí a bezpečí některého z barů. Čechomoři nezklamali. Vzpomínám si, jak jsem je jako ještě relativně neznámou kapelu, viděl poprvé. Bylo to asi před osmi lety a tehdy dělali v Jihlavě předskokany Lucii. Zaujali mě, ale nemyslel jsem si, že s předělanými lidovými písněmi by mohli udělat díru do světa. A kde je dnes Čechomor a jak skončila Lucie… Včerejší vystoupení se z mého pohledu vydařilo a je vidět, že i takové “komorní koncerty” mají něco do sebe. Zahráli největší pecky, v první řadě bylo místa dost a opravdu jsme si to užili…

Po loňských Buty se letos Rossáci vytáhli ještě víc. Touto cestou bych jim chtěl poděkovat, že peníze nevyhazují na zbytečnosti jako mzdy zaměstnanců a raději trochu myslí i na ostatní lidi, kteří si občas chtějí zajít poslechnout dobrou muziku.

Plesové boty - nevedeme

Dlouho jsem přemýšlel, jak rozetnout vánoční a novoroční ticho. Když múza chybí, síly nestačí, všechno je nudně monotypní (to je horší varianta stereotypu), zbývá už jen jediné - statistika. Statistika má jednu vlastnost jako oheň - je dobrý sluha, ale zlý pán. A já jsem přítelem statistik, tak hurá na ně!

Rekapitulaci obsahu jsme tu už měli. Zatím tu ale nebyla rekapitulace a statistika čtenosti a hlavně klíčových slov. Můžu s klidem říci, že tohle je první web, u kterého mě čtenost a související údaje opravdu zajímá. U firemních stránek je mi to v tuto chvíli jedno (já vím, nemělo by) - přeci jen jsou zatím spíše jen výkladní skříní, i když to by se mělo brzo změnit.

I při tak nízké čtenosti, kterou tu mám, je už zajímavé mírně analyzovat klíčová slova a vyhledávače. Musím uznat, že jsem se dočkal několika překvapení. První z nich se jmenuje seznam.cz. A proč je to překvapení? Protože jsem technik a v mém vnímání by se to překvapení mělo jmenovat google.com. Google jsem vždy uznával za jedničku ve vyhledávačích, ale jak je vidět, českému internetu nevládne. Nebo mu nevládnu já, ale to je asi vedlejší. Horší je, že jsem si to sám zkusil. Musím uznat, že výsledků v hledání kterých dosáhl Seznam (pokud jsem se pohyboval výlučně v českém prostředí), jsem na Googlu nedosáhl. Asi se Seznam výrazně zlepšil a já žil kdesi ve vyhledávacím pravěku. Možná tomu ale pořádně nerozumím - od dob, kdy jsem opustil brány ihnedu, se webovým stránkám a vyhledávačům vůbec nevěnuji.

Největší peckou jsou ale hledané fráze, která přivádí čtenáře z vyhledávačů. Musím si pochválit článek Překročit Rubikon - asi jsem dostatečně přesně a z hlediska SEO úspěšně podchytil obsah. Na některé dotazy a fráze ohledně Rubikonu jsem ve vyhledávačích hodně vysoko. Asi je tato fráze tak vžitá, že jí už lidé nevěnují pozornost. Ale na druhou stranu mnoho lidí (stejně jako já) hledá, co je Rubikon vlastně zač.

Další častější fráze se pojí k vstřebávání alkoholu - možná se Vitasova teorie nakonec proslaví, holínkám - ty jsou zde všudypřítomné a fitboxu - tomu se zatím příliš webových stránek nevěnuje.

Některé vyhledávané fráze mě opravdu překvapily. Nejen tím, že s nimi nemá ani jeden z článků nic společného, ale hlavně tím, že to někdo vůbec může hledat. Co si například můžu myslet o člověku, který hledá “pohřby a kremace aktuálně”, “strašné autonehody fotky videa” nebo “zaklí­nadla pro vytvoření­ předmětu”. Pak je tu několik perliček, které mě těší: “přátelství mezi mužem a ženou” nebo “proč přemýšlet o filozofickýchch problémech”. Ano, proč o nich přemýšlet? Možná je to k ničemu - třeba na to časem také přijdu.

Největší překvapení jsem prozradil už v titulku článku. Jednoznačně vítěznou frází, která navíc s tímhle webem vůbec nesouvisí, jsou “plesové boty”. A to stačila jen jedna malá zmínka. Doporučil bych prodejcům obuvi, aby se nad tím zamysleli…

PS: Pokud máte pocit, že tenhle článek je malý SEO experiment, máte pravdu. V průběhu ledna si asi otevřu eshop s obuví :-).


Doplněno:
Tak s plesovými botami jsem se na seznamu propadl asi na čtvrtou pozici a počet prokliků klesl o stovky procent. Zato s fitboxem jsem se dostal na pozici první a počet návštěvníků naopak vyskočil o několik set procent. To všichni klikají jen na první odkaz?

O střílení

Dnes mě vzal Mirek (ten z článku Překročit rubikon) na střelnici a díky tomu jsem dostal jedinečnou příležitost vyzkoušet zase trochu jiné zbraně. Mirek je střelec a sběratel v jedné osobě. Má ve své sbírce několik zajímavých kousků nejen pistolí, ale i nožů.

Už tedy víte, z čeho jsem dnes střílel - žádné pušky, žádné ležení na zemi, ale pistole, pěkně ve stoje a maximálně na 25 metrů. Nejdřív jsem byl rozčarován - musím uznat, že jsem nečekal, že z prvních pěti ran nasypu více než polovinu do bílého. To si jako “ostrostřelec” prostě nemůžu dovolit! Naštěstí jsem si pro to našel brzo výmluvu i důvod. Střílel jsem totiž z jakési malorážkové pistole (nemám zbraně rád, takže výrobce a typ si nepamatuji - Mirek určitě napíše do komentářů), která byla vybavena kolimátorem. A slušně řečeno - nezaujal mě. Mám rád klasická miřidla, kde spíš jen tušíte, kde je cíl, než aby jste ho opravdu viděli. Je to asi něco zděděného po vidláckých předcích - něco jako instinkt lovce. Červená LED dioda malující tečku na obraz terče není to, co hledám.

Po několika nevydařených sériích jsme naštěstí přesedlali na trochu lepší zbraň - pistole od firmy HECKLER & KOCH (prý je to dobrá značka :-) ) ráže 9mm, takže žádná prskavka. Okamžitě, jak jsem ji vzal do ruky, jsem věděl, že s tímhle to půjde. A šlo. Sice mě ty rány nejdříve trochu lekaly, ale posledními pěti náboji jsem už dal 10,10,9,9,8 (Karle já vím - ta osmička měla být desítka). Bohužel nábojů bylo omezeně a musel jsem se, ač nerad, vrátit k malorážce.

Nakonec jsem se i s kolimátorem sžil a trochu vyvětral střední část terče. Sice jsem měl připomínky k nastřelení, ale třeba se mi to jen zdálo. Faktem je, že i kdyby jsme z hlediska pravděpodobnosti použili ta nejméně pravděpodobná rozložení, tak terč rozstřílený jak řešeto na pěti hodinách mezi osmičkou a devítkou, musí něco znamenat.

Ještě se vrátím k připomínce, že nemám rád zbraně. Čím víc se v této oblasti pohybuji, tím víc to cítím. Nevím proč, ale nelíbí se mi. Nemám k nim vztah a zdají se mi nebezpečné a zrádné. Jediná zbraň, které se nebojím je kuše - možná je to tím, že mi jedna visí doma. Třeba až budu mít výstavku pušek, začnu k nim mít také nějaký vztah.

Oproti tomu střílení mě baví čím dál víc. Nakonec mě to chytlo i dnes z pistole, ač jsem měl zpočátku obavy. Zůstanu ale věrný puškám, i když nevěr s pistolí se budu určitě pravidelně dopouštět. Teď už jen zbroják, malorážku, počkat na první jarní paprsky a hurá zalehnout na střelnici…

Přání

Slíbil jsem, že na Štědrý den popřeji na těchto stránkách všem čtenářům. Dlouho jsem přemýšlel nad stylem, formou a obsahem. Vlastně vůbec nevím, proč existuje zvyk vánočních přání. Co se přeje o Vánocích? Krásné prožití svátků, hodně dárků pod stromečkem a tak podobně? Vánoční přání jsou krátkodobá, vlastně jen na pár dní. Spojují se ale s přáními novoročními a ta už jsou zajímavější - aspoň z mého pohledu. Jsou dlouhodobější, pojí se k symbolice nového začátku a tím snad mají aspoň nějaký smysl.

Tak tedy mé přání, (nejen) k Vánocům a do nového roku…

Zdraví, štěstí a úspěchy Vám popřeje každý. Přeju je i já a přidávám jedno přání navíc. Dlouho jsem přemýšlel, co vlastně člověk potřebuje. A protože jsem zastáncem principu “každý svého štěstí strůjcem”, hledal jsem, kde je počátek vytváření štěstí. Doufám, že jsem na to přišel. Jsou to rozhodnutí! Rozhodovat se musímě všichni a mnohokrát za den. Mé utopistické přání by mohlo znít: “Přeji všem správná rozhodnutí.” Vím ale, že to není možné a ani by to nebylo prospěšné.

A proto mé přání zní trochu jinak: “Přeji všem pevná rozhodnutí.” A co tím chci říct? Nevzdávejte se, bojujte, berte si ponaučení, stůjte si za svým, dokažte nést tíhu špatných rozhodnutí a nebojte se rozhodnutí dalších… Rozhodnost a štěstí jdou (aspoň doufám) ruku v ruce…